M’Cheyne Bible Reading Plan

Příběh tekojské vdovy

14 Joáb, syn Ceruji, poznal, že král myslí na Abšaloma. ² Poslal proto do Tekoje a přivedl odtud jednu moudrou ženu, které řekl: „Budeš dělat, že máš smutek. Oblékni si smuteční šaty, nemaž se mastí a chovej se jako žena, která už dlouho truchlí nad mrtvým. ³ Půjdeš ke králi a tohle mu povíš.“ A Joáb ji naučil, co má říkat.

⁴ A tak ta tekojská žena šla za ^[a] králem. Padla tváří k zemi, poklonila se a zvolala: „Králi, pomoz!“

⁵ „Co je ti?“ zeptal se král.

„Jsem vdova,“ odpověděla, „muž mi zemřel. ⁶ Tvá služebnice měla dva syny. Ti se ale na poli pohádali; nebyl tam nikdo, kdo by je od sebe odtrhl, a tak jeden druhého udeřil a zabil. ⁷ Teď se ale všichni příbuzní obrátili proti tvé služebnici. Říkají: ‚Vydej toho bratrovraha! Zabijeme ho za to, že zavraždil svého bratra.‘ Tak chtějí zahubit ^[b] i dědice. Uhasí i tu jiskřičku, co mi zbývá! Po manželovi mi tu na zemi nezůstane ani jméno, ani potomstvo…“

⁸ „Vrať se domů, já o tvé věci rozhodnu,“ přerušil ji král.

⁹ Tekojská žena ale králi řekla: „Všechna vina, pane králi, ať padne na mě a na můj dům. Král a jeho trůn ať jsou bez viny.“ ^[c]

¹⁰ Na to jí král odpověděl: „Kdyby někdo tobě nebo tvému domu vyhrožoval, přiveď ho ke mně. Pak už si na tebe nikdy nedovolí!“

¹¹ Tehdy řekla: „Kéž prosím král prohlásí při Hospodinu, svém Bohu, že zabrání krevnímu mstiteli rozmnožit neštěstí zabitím mého syna.“

Na to prohlásil: „Jakože je živ Hospodin, tvému synovi nespadne z hlavy ani vlas!“

¹² „Smí tvá služebnice povědět panu králi ještě něco?“ zeptala se žena.

„Mluv,“ přivolil.

¹³ Tehdy mu řekla: „Proč ty sám smýšlíš podobně proti Božímu lidu? Když král takto mluví, jako by obvinil sám sebe – vždyť sám nedovolil svému vyhnanci vrátit se domů. ¹⁴ Všichni jsme přece smrtelní. Jsme jako voda na zem rozlitá, která se nedá posbírat. Bůh ale nechce brát život. Připravuje způsoby, aby od něj vyhnanec nezůstal zahnán nadobro.

¹⁵ Proto jsem přišla; chtěla jsem to panu králi vypovědět, protože mi ti lidé nahnali strach. Tvá služebnice si řekla: Povím to králi. Co když král prosbě své služky vyhoví? ¹⁶ Možná král svou služku vyslyší a zachrání ji ze spárů toho, kdo mě chce i s mým synem vyhladit z Božího dědictví. ¹⁷ Tvá služebnice si řekla: Kéž slovo pana krále přinese klid. Vždyť pan král rozlišuje dobro a zlo jako Boží anděl. Kéž je Hospodin, tvůj Bůh, s tebou!“

¹⁸ „Na něco se tě zeptám,“ přerušil ji král. „Nic přede mnou netaj.“

„Mluv prosím, pane králi,“ odpověděla.

¹⁹ „Nemá v tom všem prsty Joáb?“ zeptal se jí.

„Jakože jsi živ, pane králi!“ zvolala. „Před slovy pana krále člověk neunikne napravo ani nalevo. Ano, tvůj služebník Joáb mi to přikázal; to on tvou služebnici naučil všechna tato slova. ²⁰ Tvůj služebník Joáb to udělal, aby změnil stav té věci. Můj pán je ale moudrý jako Boží anděl; ví o všem, co se děje na zemi.“

²¹ Král pak promluvil s Joábem: „Tak dobře, udělám to. Jdi a přiveď mého chlapce Abšaloma zpátky.“

²² Joáb padl tváří k zemi, klaněl se a děkoval králi: „Dnes tvůj služebník poznal, že jsem u tebe došel přízně, můj pane a králi, neboť král vyhověl prosbě svého služebníka.“ ²³ Potom Joáb vstal, odešel do Gešuru a přivedl Abšaloma do Jeruzaléma.

²⁴ Král však prohlásil: „Smí jít k sobě domů, ale ať mi nechodí na oči.“ Abšalom se tedy vrátil domů, ale králi na oči nesměl.

Abšalomův převrat

²⁵ V celém Izraeli nebyl tak vyhlášený krasavec jako Abšalom. Od hlavy až k patě neměl jedinou vadu. ²⁶ Když si stříhal vlasy (nechával si je stříhat vždy jednou za rok, protože ho už tížily), potom je zvážil a bylo to 200 šekelů ^[d] podle královské váhy! ²⁷ Abšalomovi se narodili tři synové a jedna dcera jménem Támar; vyrostla z ní překrásná žena.

²⁸ Abšalom už byl v Jeruzalémě dva roky, ale stále ještě nesměl králi na oči. ²⁹ Chtěl proto ke králi vyslat Joába, ale když si pro něj poslal, Joáb nechtěl přijít. Poslal pro něj tedy znovu, ale on nechtěl přijít ani podruhé. ³⁰ Tehdy Abšalom řekl svým služebníkům: „Víte, že Joábovo pole sousedí s mým. Má na něm ječmen; jděte a zapalte mu ho.“ A tak Abšalomovi služebníci to pole vypálili.

³¹ Joáb pak hned přišel za Abšalomem domů. „Jak to, že mi tví služebníci vypálili pole?“ ptal se ho.

³² „Víš, že jsem ti vzkazoval, že máš za mnou přijít,“ odpověděl mu Abšalom. „Chci tě poslat za králem, aby ses ho zeptal, proč jsem se vlastně měl vrátit z Gešuru. Bylo by mi lépe, kdybych tam zůstal! Chci už krále vidět! Jestli na mně zůstává vina, ať mě dá raději zabít.“

³³ Joáb tedy šel za králem a vyřídil mu to. Král potom Abšaloma k sobě pozval, a ten k němu přišel a poklonil se před ním až k zemi. Král pak Abšaloma políbil.

7 Milovaní, když tedy máme taková zaslíbení, očistěme se od každé poskvrny těla i ducha a posvěcujme se v bázni Boží.

On potěšuje sklíčené

² Přijměte nás. Nikomu jsme neublížili, nikomu neuškodili, nikoho nepodvedli. ³ Neříkám to jako výčitku – jak jsem už řekl, máme vás v srdcích, takže jsme s vámi spojeni v životě i ve smrti. ⁴ Jsem k vám velmi otevřený, velmi se vámi chlubím. Jsem naplněn potěšením, přes všechna naše soužení přetékám radostí!

⁵ Když jsme dorazili do Makedonie, neměli jsme tam klid. Ze všech stran na nás doléhalo soužení: zvenku boje, zevnitř obavy. ⁶ Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, nás potěšil příchodem Tita, ⁷ a nejen jeho příchodem, ale také tím, jak byl mezi vámi povzbuzen. Když nám vyprávěl, jak se vám stýská, jak všeho litujete a jak horlivý zájem o mě máte, má radost neznala mezí.

⁸ I když jsem vás svým dopisem zarmoutil, nelituji toho. Ano, litoval jsem, když jsem poznal, jak vás ten dopis na čas zarmoutil, ⁹ ale teď se raduji – ne z vašeho zármutku, ale z toho, že váš zármutek vedl k pokání. Zarmoutili jste se v souladu s Bohem, takže jste kvůli nám neutrpěli žádnou škodu. ¹⁰ Zbožný zármutek totiž působí pokání, jež vede ke spáse, takže není čeho litovat. Světský zármutek však působí smrt.

¹¹ Jen se podívejte, jakou ve vás ten zbožný zármutek způsobil snahu a ochotu k nápravě, jaké rozhořčení a znepokojení, jakou touhu a horlivost, jaké úsilí potrestat viníka! V každém ohledu jste dokázali, že jste v té věci nevinní. ¹² Když jsem vám psal, nebylo to vlastně kvůli viníkovi nebo kvůli postiženému, ale spíše kvůli tomu, aby se před Bohem projevila vaše oddanost k nám. ¹³ Proto jsme velmi povzbuzeni.

Ještě mnohem více nás ale potěšilo, jakou radost z vás měl Titus. Všichni jste ho občerstvili na duchu, ¹⁴ takže se nemusím stydět, že jsem se mu vámi chlubil. Jako jsme vám všechno říkali pravdivě, tak se také naše chlouba před Titem ukázala pravdivou. ¹⁵ Přetéká k vám láskou, když vzpomíná na poslušnost vás všech a na to, jak jste ho přijali s posvátnou úctou. ¹⁶ Mám takovou radost, že se na vás mohu plně spolehnout!

Proroctví proti Negevu

21 Dostal jsem slovo Hospodinovo: ² „Synu člověčí, obrať se na jih. Kaž proti jihu a prorokuj proti lesnatému kraji v Negevu. ³ Řekni negevskému lesu: Slyš slovo Hospodinovo. Tak praví Panovník Hospodin: Hle – zažehnu v tobě oheň a ten v tobě spálí každý strom, ať zelený či suchý. Ten planoucí plamen nezhasne a ožehne všechny tváře od jihu až na sever. ⁴ Všichni lidé tehdy uvidí, že jsem ten neuhasitelný oheň zažehl já Hospodin.“

⁵ Tehdy jsem zvolal: „Ach ne, Hospodine, Pane můj! Už tak o mně říkají: ‚Vykládá jen samé hádanky.‘“

Boží meč

⁶ Dostal jsem slovo Hospodinovo: ⁷ „Synu člověčí, obrať se proti Jeruzalému. Kaž proti jeho svatyni a prorokuj proti izraelské zemi. ⁸ Řekni izraelské zemi: Tak praví Hospodin. Hle – jsem proti tobě! Vytasím svůj meč z pochvy a vyhladím z tebe spravedlivé i ničemné. ⁹ Chci vyhladit spravedlivé i ničemné, a tak vytasím svůj meč z pochvy proti všem od jihu až na sever. ¹⁰ Tehdy všichni lidé poznají, že já Hospodin jsem tasil z pochvy meč a nevrátí se zpět.

¹¹ Vzdychej, synu člověčí. Vzdychej jim před očima jako člověk zdrcený trpkým zármutkem. ¹² Až se tě zeptají: ‚Nad čím tak vzdycháš?‘ odpovíš: ‚Nad zprávou, která přichází.‘ Tehdy se v každém zastaví srdce, ochabnou všechny ruce, každý člověk ztratí dech a každé stehno bude zmáčené. Hle – už to přichází, už se to děje, praví Panovník Hospodin!“

¹³ Dostal jsem slovo Hospodinovo: ¹⁴ „Prorokuj, synu člověčí. Řekni – Tak praví Panovník:

Nejásejme nad žezlem ‚mého syna‘. ^[a] Ten meč se i všem stromům vysmívá.

¹⁸ Ano, je to zkouška. Co když ale z toho směšného žezla nic nezbude? praví Panovník Hospodin.

²³ Dostal jsem slovo Hospodinovo: ²⁴ „Synu člověčí, vyznač dvě cesty, kterými půjde meč babylonského krále. Obě vyjdou ze stejné země. Vyrob ukazatel a postav ho na rozcestí před městem. ²⁵ Vyznač směr, kterým půjde meč: do Raby Amonců anebo do Judska s opevněným Jeruzalémem. ²⁶ Babylonský král se totiž zastaví na křižovatce, kde se obě cesty rozdělují, a bude si žádat znamení. Bude třást šípy, ptát se bůžků a věštit z vnitřností. ²⁷ Do pravice mu padne los pro Jeruzalém. Tam má postavit beranidla, dát rozkaz k vraždění, spustit válečný pokřik, postavit beranidla proti branám, navršit násep a vybudovat val. ²⁸ Jim to bude připadat jako mylná věštba – vždyť se mu zavázali přísahou! On je však usvědčí z jejího porušení a vezme je do zajetí. ^[b]

²⁹ Nuže, tak praví Panovník Hospodin: Sami se usvědčujete z viny! Ukazuje se, jak jste nevěrní, a všechny vaše skutky zjevují váš hřích. Sami sebe jste usvědčili, a tak budete mocí zajati.

³⁰ Vládce Izraele, ty sprostý lotře, nadešel tvůj den, čas zúčtování s tvým zločinem! ³¹ Tak praví Panovník Hospodin: Strhni si turban, sejmi korunu! Nic už nebude jako dřív: Ponížení budou povýšeni a povýšení sníženi. ³² Trosky! Trosky! Způsobím trosky jako nikdy dřív, než přijde Ten, jemuž náleží soud a jehož pověřím. ^[c]

³³ Prorokuj, synu člověčí. Řekni: Tak praví Panovník Hospodin ohledně Amonců a jejich posměšků –

68 Pro předního zpěváka.

Zpívaný žalm Davidův.