Chronological
37 Kdo „promluví, a stane se“?
Kdo než Hospodin to přikáže?
38 Což nepochází pohroma i dobro
přímo z úst Nejvyššího? [a]
39 Proč by si tedy člověk stěžoval,
když je za svůj hřích potrestán?
40 Zpytujme své cesty, zkoumejme je,
k Hospodinu se navraťme!
41 Nejen své dlaně, ale i srdce
k Bohu na nebesích zvedněme.
42 My jsme zhřešili, vzbouřili jsme se –
a ty jsi přestal promíjet. [b]
43 Zahalen hněvem jsi nás hnal,
pobíjel jsi bez milosti.
44 Zahalil ses v oblaka,
nepřístupný pro modlitby.
45 Odporným smetím učinil jsi nás
mezi národy.
46 Otvírají si na nás ústa
všichni, kdo jsou proti nám.
47 Zbývá nám jen strach a prach,
zkáza, zmar!
48 Z očí mi slzy proudí potokem –
můj lid je rozdrcen!
49 Mé oči pláčou bez ustání,
ten proud nemůže přestat,
50 dříve než Hospodin shlédne shůry,
než se podívá na nás.
51 Ach, jak jsem ztrápený, když vidím
dcery svého města!
52 Nepřátelé mě jak ptáčka lovili,
lovili mě bez příčiny.
53 V jámě chtěli můj život ukončit,
zaházeli mě kamením.
54 Nad hlavou se mi vody zavřely,
řekl jsem si: Jsem ztracený!
55 V té nejhlubší jámě, Hospodine,
jsem ale vzýval jméno tvé.
56 Slyšel jsi můj křik: „Neodvracej se,
když k tobě volám po úlevě!“
57 Když jsem tě volal, přiblížil ses
a říkal jsi mi: „Neboj se!“
58 Když mi šlo o život, vedl jsi mou při,
tys mě, Hospodine, vykoupil!
59 Mé křivdy, Hospodine, viděl jsi,
pomoz mi k spravedlnosti!
60 Viděl jsi, jak se mi pořád mstí,
jak na mě chystají samé úklady.
61 Slyšel jsi, Hospodine, jejich urážky,
všechny úklady, jež na mě chystají,
62 řeči těch, kdo na mě útočí,
a co si celý den o mně šeptají.
63 Pohleď – ať si sedají nebo vstávají,
prozpěvují si o mně posměšky!
64 Odplať jim, Hospodine, jak si zaslouží –
za to, jak se sami chovali!
65 Zatvrzelé srdce ponech jim,
ať je stihne tvoje prokletí!
66 Pronásleduj je svým hněvem,
vyhlaď je, Hospodine, zpod nebe!
Ztrestaný Sion
4 Ach, [c] jak zašlo lesklé zlato,
ryzí kov už se netřpytí!
Drahé kamení rozmetáno
na každém nároží!
2 Synové Sionu bývali kdysi
nad zlato vzácnější –
teď jsou však levní jako džbány,
jak nádobí, co hrnčíř vyrobil!
3 I šakalí matky nastavují prsy,
aby své mladé krmily,
můj lid je ale k svým dětem krutý
tak jako pštrosi na poušti. [d]
4 Kojenci na patro se lepí
jazyk vyprahlý;
o chleba prosí malé děti,
a nikdo se s nimi nedělí.
5 Ti, kdo se lahůdkami živili,
teď živoří v ulicích.
Ti, kdo si šarlat oblékali,
se přehrabují v odpadcích.
6 Trest mého lidu je ještě větší,
než co zasloužila Sodoma –
ta byla vyvrácena v jedinou chvíli,
aniž se ruka pohnula!
7 Zasvěcení [e] tu bývali čistější než sníh,
nad mléko bělejší.
Těla měli ruměná jako rubíny,
jako by byli ze safíru broušeni.
8 Teď jsou však černější než saze,
k nepoznání jsou v ulicích;
kůže jim přischla ke kostem,
jako dřevo jsou svraštělí.
9 Kdo padli mečem, jsou na tom líp
než ti, kdo hladem padají;
ti, kdo vykrváceli na svá zranění,
než ti, kdo nemají co sklidit na poli.
10 Soucitné ruce žen
vařily vlastní děti [f] –
ty byly jejich pokrmem,
když byl rozdrcen můj lid.
11 Hospodin naplno projevil svůj hněv,
dal průchod svému zuření.
Zapálil na Sionu oheň,
jenž pohltil jeho základy.
12 Nevěřili by zemští králové
a nikdo z vládců světa,
že vejde zapřisáhlý nepřítel
do bran Jeruzaléma.
13 To kvůli hříchům jeho proroků,
kvůli vinám jeho kněží –
těch, kdo prolévali v jeho středu
krev nevinných!
14 Jak slepí bloudili v ulicích
zbroceni krví prolitou;
nikdo se neodvážil ani
dotknout jejich rouch.
15 „Z cesty! Nečistý!“ křičeli na ně.
„Z cesty, z cesty! Nedotýkejte se!“
A když teď bloudí tam a sem,
národy říkají: „Už je tu nechceme!“
16 Hospodin sám je rozptýlil,
už na ně ani nepohlédne;
nikdo nebere ohled na kněží,
nikdo nešetří ani starce.
17 Oči jsme napínali, až nás bolely,
marně jsme pomoc čekali.
Ze svých věží jsme vyhlíželi lid,
jenž nebyl s to nás zachránit.
18 Sledovali naše kroky,
nemohli jsme ani vyjít ven.
Přišel náš konec, dny se naplnily,
ano, náš konec nadešel.
19 Naši pronásledovatelé byli rychlejší
než orli na nebi.
Po horách nás honili,
číhali na nás na poušti.
20 Hospodinův pomazaný, [g] náš vlastní dech,
byl v jejich pasti polapen –
a my jsme mysleli, že nám dá stín,
v němž budeme žít mezi národy!
21 Raduj se a vesel, Dcero edomská,
jež bydlíš v zemi Úc.
I ty se však dočkáš kalicha –
opiješ se a svlékneš donaha!
22 Tvůj trest vyprší, Dcero sionská,
už nezůstaneš v zajetí.
Ty, Dcero edomská, však budeš ztrestána,
tvůj hřích se brzy odhalí!
Navrať nás k sobě!
5 Vzpomeň si, Hospodine, jak jsme dopadli,
dobře se podívej na naši hanbu:
2 Naše dědictví připadlo cizím,
naše domy patří cizákům!
3 Jsme sirotci, přišli jsme o otce,
z našich matek jsou teď vdovy.
4 Vlastní vodu pijeme za peníze,
za své dříví musíme platit.
5 S pronásledovateli v zádech
dřeme, zbaveni odpočinku.
6 Třeseme si rukou s Egyptem
i s Asýrií – kvůli chlebu.
7 Naši otcové hřešili; jsou pryč
a my neseme jejich trest.
8 Panují nad námi otroci
a nikdo neuvolní jejich pěst.
9 Jde nám o život, když přinášíme chléb
ohroženi mečem v pustém kraji.
10 Kůže nám hoří jako pec
horečkou z hladovění.
11 Sionské ženy byly znásilněny
tak jako panny ve městech Judových.
12 Naše velmože nám pověsili,
ke starcům úctu neměli!
13 Mládenci roztáčejí mlýn,
chlapci klopýtají pod dřívím.
14 Starci už v branách nesedí,
mládenci dozpívali.
15 Utichlo naše bujaré veselí,
tanec se změnil v truchlení.
16 Koruna spadla z naší hlavy;
běda nám, že jsme hřešili!
17 Srdce nám nad tím usedá,
potemněly nám nad tím oči –
18 že z hory Sion zbyla pustina,
že se tam honí lišky!
19 Ty, Hospodine, však vládneš navěky,
tvůj trůn trvá po všechny časy.
20 Proč na nás nikdy nepomyslíš?
To nás opustíš navždy?
21 Navrať nás k sobě, Hospodine, ať se vrátíme! [h]
Obnov naše dny, ať jsou jako dřív!
22 Anebo jsi nás už zavrhl úplně?
Rozhněval ses na nás přespříliš?
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.