Revised Common Lectionary (Complementary)

Údolí suchých kostí

37 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým Duchem odvedl pryč a postavil mě doprostřed údolí plného kostí. ² Prováděl mě mezi nimi kolem dokola a hle – celá ta pláň jimi byla poseta a byly úplně vyschlé. ³ „Synu člověčí,“ řekl mi, „mohou ty kosti ožít?“

„Panovníku Hospodine,“ odpověděl jsem, „to víš ty.“

⁴ Tehdy mi řekl: „Prorokuj o těchto kostech a řekni jim: Suché kosti, slyšte slovo Hospodinovo! ⁵ Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás přivedu ducha, abyste ožily. ⁶ Dám na vás šlachy a pokryji vás masem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha, abyste ožily. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin."

⁷ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, náhle se ozval hluk: kosti se s rachotem začaly připojovat jedna ke druhé. ⁸ Viděl jsem, jak se pokrývají šlachami a masem a jak se svrchu potahují kůží. Ducha však v sobě neměly.

⁹ Tehdy mi řekl: „Prorokuj k duchu. Prorokuj, synu člověčí, a řekni mu – Tak praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, ze čtyř stran a dechni do těchto pobitých, ať ožijí!“ ¹⁰ A když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy a byl jich obrovský, nesčíslný šik.

¹¹ „Synu člověčí,“ řekl mi potom, „tyto kosti jsou celý dům Izraele. Říkají: ‚Naše kosti vyschly, nemáme žádnou naději, jsme ztraceni.‘ ¹² Nuže, prorokuj a řekni jim – Tak praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby; z těch hrobů vás vyvedu, lide můj, a přivedu vás do izraelské země. ¹³ Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin – až otevřu vaše hroby a z těch hrobů vás vyvedu, lide můj. ¹⁴ Vložím do vás svého Ducha, abyste ožili, a dám vám spočinout ve vaší zemi. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin. Jak jsem řekl, tak učiním, praví Hospodin.“

130 Poutní píseň.

⁶ Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. ⁷ Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. ⁸ Ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.

⁹ Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. ¹⁰ Je-li Kristus ve vás, pak je sice tělo kvůli hříchu mrtvé, ale duch žije díky spravedlnosti. ¹¹ Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.

Lazare, pojď ven!

11 Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. ² To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; ^[a] její bratr Lazar byl nemocný. ³ Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“

⁴ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ ⁵ Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. ⁶ Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl.

⁷ Potom řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska.“

⁸ „Rabbi,“ řekli mu učedníci, „Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?“

⁹ Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. ¹⁰ Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo.“ ¹¹ A po těch slovech dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“

¹² „Spánek mu prospěje, Pane,“ řekli mu na to učedníci. ¹³ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku.

¹⁴ Proto jim Ježíš řekl jasně: „Lazar zemřel. ¹⁵ A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“

¹⁶ Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“

¹⁷ Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. ¹⁸ Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, ^{[b] 19} a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem. ²⁰ Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma.

²¹ „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. ²² „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“

²³ „Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš.

²⁴ „Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.

²⁵ „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. ²⁶ A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“

²⁷ „Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“

²⁸ A když to řekla, odešla a tajně zavolala svou sestru Marii: „Mistr je tu a volá tě.“ ²⁹ Ta, jakmile to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. ³⁰ (Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl na tom místě, kam mu vyšla naproti Marta.) ³¹ Židé, kteří byli s Marií v domě a utěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a šla ven, a tak se k ní přidali. Mysleli si: „Jde plakat k hrobu.“

³² Jakmile Marie přišla na místo, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“

³³ Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen ³⁴ se zeptal: „Kam jste ho položili?“

„Pojď se podívat, Pane,“ řekli mu.

³⁵ Ježíš se rozplakal.

³⁶ „Podívejte, jak ho měl rád!“ řekli Židé. ³⁷ Někteří ale namítli: „Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?“

³⁸ V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. ³⁹ „Odvalte ten kámen,“ řekl Ježíš.

„Pane, už zapáchá,“ namítla Marta, sestra mrtvého. „Vždyť je v hrobě čtvrtý den!“

⁴⁰ „Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?“ odpověděl jí Ježíš.

⁴¹ Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. ⁴² Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“

⁴³ Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ ⁴⁴ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou.

„Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.

Je lepší, aby zemřel

⁴⁵ Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili.