Revised Common Lectionary (Semicontinuous)

130 Poutní píseň.

Stříbrný pohár

44 Josef potom přikázal správci svého domu: „Naplň vaky těch mužů jídlem, kolik jen unesou, a vlož stříbro každého z nich navrch jejich vaků. ² A můj pohár, ten stříbrný pohár, vlož navrch vaku toho nejmladšího spolu se stříbrem zaplaceným za zrní.“ Učinil tedy, jak mu Josef řekl.

³ Ráno za úsvitu byli muži i se svými osly propuštěni. ⁴ Sotva vyšli kousek za město, Josef řekl správci svého domu: „Vstaň, pronásleduj ty muže, a až je dostihneš, řekni jim: ‚Proč oplácíte dobro zlem? ⁵ Z toho poháru přece pije můj pán a používá ho k věštění! Co jste to provedli za špatnost?!‘“

⁶ Dostihl je tedy a opakoval jim ta slova. ⁷ Odpověděli: „O čem to můj pán mluví? Tvoji služebníci by takovou věc nikdy neudělali! ⁸ Vždyť jsme ti z kanaánské země přišli vrátit stříbro, které jsme našli navrchu svých vaků. Proč bychom v domě tvého pána kradli stříbro nebo zlato? ⁹ U koho z tvých služebníků se to najde, ať zemře a z nás ať jsou pánovi otroci!“

¹⁰ On řekl: „Dobrá. Mým otrokem ale bude jen ten, u koho se to najde. Vy ostatní budete volní.“

¹¹ Všichni tedy rychle složili své vaky na zem a rozvázali je. ¹² Začal je prohledávat, počínaje od nejstaršího a konče u nejmladšího. A ten pohár se našel v Benjamínově vaku! ¹³ V zoufalství roztrhli své pláště, každý naložil svého osla a vrátili se do města.

¹⁴ Josef byl dosud v paláci, když tam Juda se svými bratry dorazil. Padli před ním na zem ¹⁵ a Josef jim řekl: „Co jste se to pokoušeli provést? Nevíte snad, že muž jako já dokáže věštit?“

¹⁶ Juda řekl: „Co máme říci, pane můj? Není se jak omluvit ani ospravedlnit. Sám Bůh odhalil vinu tvých služebníků. Hle, jsme otroci svého pána – my i ten, u něhož se našel ten pohár!“

¹⁷ On však řekl: „To bych nikdy nepřipustil. Mým otrokem bude muž, u kterého se našel ten pohár. Vy ostatní se v pokoji vraťte ke svému otci!“

¹⁸ Nato k němu Juda přistoupil se slovy: „Odpusť, pane můj, dovol prosím svému služebníku promluvit slovo k pánovým uším. Nehněvej se prosím na svého služebníka – jsi přece jako sám farao! ¹⁹ Když se můj pán zeptal svých služebníků: ‚Máte otce nebo bratra?‘ ²⁰ řekli jsme: ‚Pane, máme starého otce a malého bratra, dítě, jež zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev. Zůstal z dětí své matky sám a otec ho velmi miluje.‘

²¹ Tehdy jsi svým služebníkům řekl: ‚Přiveďte ho ke mně, ať ho vidím na vlastní oči.‘ ²² Odpověděli jsme: ‚Pane, ten chlapec nemůže opustit svého otce. Když ho opustí, otec zemře!‘ ²³ Ty jsi však svým služebníkům řekl: ‚Nepřijde-li s vámi váš nejmladší bratr, nechoďte mi už nikdy na oči!‘ ²⁴ A tak jsme se vrátili ke tvému služebníku, našemu otci, a vyprávěli mu slova mého pána.

²⁵ Když potom náš otec řekl: ‚Jděte nám znovu koupit něco k jídlu,‘ ²⁶ odpověděli jsme: ‚Nemůžeme jít! Půjdeme, jen když s námi bude náš nejmladší bratr. Když s námi náš nejmladší bratr nebude, nesmíme tomu muži na oči.‘

²⁷ Tvůj služebník, náš otec, nám na to řekl: ‚Sami víte, že mi má manželka porodila dva syny. ²⁸ Jeden mi odešel. Rozsápán, ach, je rozsápán! naříkal jsem a víckrát jsem ho nespatřil. ²⁹ Vezmete-li mi také tohoto a přihodí-li se mu něco zlého, přivedete mé šediny tím neštěstím do hrobu!‘

³⁰ Což teď mohu přijít ke tvému služebníku, svému otci, bez chlapce, na němž on lpí celou duší? ³¹ Až uvidí, že s námi chlapec není, zemře. Tak přivedeme šediny tvého služebníka, našeho otce, zármutkem do hrobu. ³² Pane můj, osobně jsem se za toho chlapce svému otci zaručil. Řekl jsem: ‚Nepřivedu-li ho k tobě, ať za to před tebou nesu věčnou vinu!‘

³³ Prosím, pane můj, ať tu mohu zůstat jako tvůj otrok místo toho chlapce, a chlapec ať prosím odejde se svými bratry! ³⁴ Jak bych se mohl ke svému otci vrátit bez chlapce? Což bych se mohl dívat na neštěstí, jež by mého otce postihlo?!“

Větve téže olivy

¹³ Teď mluvím k vám pohanům. Sám jsem přece apoštol pohanů a jsem na svou službu náležitě hrdý. ¹⁴ Kéž bych ale skrze ni mohl vzbudit žárlivost svých příbuzných a některé z nich přivést ke spáse! ¹⁵ Když totiž jejich odmítnutí znamená smíření světa, co jiného může znamenat jejich přijetí nežli život z mrtvých?

¹⁶ Jsou-li svaté prvotiny, je svaté i těsto. Je-li svatý kořen, jsou svaté i větve. ¹⁷ Ano, některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován mezi ně. Čerpáš z vydatného kořene téže olivy, ¹⁸ a tak se nad ty větve nepovyšuj. Chceš-li se povyšovat, věz, že ty neneseš kořen, ale kořen tebe.

¹⁹ Možná řekneš: „Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.“

²⁰ Dobře. Byly vylomeny kvůli nevěře, ty však stojíš díky víře. Nebuď domýšlivý, ale boj se. ²¹ Když Bůh neušetřil původní větve, tím spíše neušetří tebe! ²² Uvědom si tedy laskavost i přísnost Boží: k těm, kdo padli, přísnost, ale k tobě Boží laskavost, pokud ovšem v této laskavosti zůstaneš. Jinak budeš vyťat i ty, ²³ zatímco oni budou naroubováni, nezůstanou-li v nevěře. Ano, Bůh je může naroubovat zpět! ²⁴ Když jsi ty mohl být vyťat z původní plané olivy a proti přírodě byl naroubován do ušlechtilé olivy, čím spíše budou oni jakožto původní větve naroubováni do své vlastní olivy?

Tajemství spásy

²⁵ Nechci, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství (abyste nespoléhali na vlastní moudrost): Část Izraele se zatvrdila, ale jen dokud se nenaplní počet pohanů. ²⁶ Nakonec však bude spasen celý Izrael, jak je psáno:

²⁸ Co do evangelia se tedy kvůli vám stali nepřáteli, ale co do vyvolení jsou to kvůli otcům milovaní Boží. ²⁹ Bůh nelituje svých darů a povolání!