Revised Common Lectionary (Complementary)
37 Žalm Davidův. [a]
Nezlob se kvůli zlosynům,
nezáviď těm, kdo křivdu působí –
2 vždyť jako tráva uschnou znenadání,
jak jarní zeleň uvadnou!
3 Spoléhej na Hospodina, konej dobro,
obývej zemi a žij v bezpečí.
4 V Hospodinu měj svoji rozkoš –
on touhy tvého srdce naplní!
5 Hospodinu svěř svoji cestu,
doufej v něj a on to učiní:
6 vyvede tvou spravedlnost na denní světlo,
tvou nevinu na slunce polední.
7 Zůstávej v klidu před Hospodinem,
trpělivě na něj vyčkávej.
Nezlob se, když někdo slaví úspěch,
když někdo provádí, co si umane.
8 Vyhni se hněvu, zanech zášti,
nezlob se, vždyť to jen uškodí.
9 Bídáci přece budou vymýceni,
doufající v Hospodina však zemi obdrží.
10 Za malou chvíli ničema zmizí,
ohlédneš se po něm, a už tu nebude.
11 Pokorní ale obdrží zemi,
rozkoš naleznou v hojnosti pokoje.
12 Ničema proti poctivému kuje pikle,
zuby na něj skřípe zuřivě,
13 Hospodin se mu ale směje –
vidí, že přichází jeho den!
14 S taseným mečem, s napjatým lukem
ničemové napadají chudáky ubohé,
aby pobili ty, kdo žijí poctivě.
15 Ten jejich meč je však bodne do srdce,
ten jejich luk se rozláme!
16 Lepší je málo, co má spravedlivý,
nežli bohatství spousty ničemů.
17 Paže ničemů budou zpřelámány,
spravedlivým je ale Hospodin podporou.
Kam půjdeš, půjdu
1 Za dnů, kdy rozhodovali soudcové, nastal v zemi hlad. Jeden muž z judského Betléma proto odešel, aby se svou manželkou a dvěma syny nějaký čas bydlel v moábském kraji. 2 Ten muž se jmenoval Elimelech, jeho žena Noemi a jeho dva synové Machlon a Kiljon; byli to Efraimci z judského Betléma. Přišli do moábského kraje a bydleli tam.
3 Elimelech, Noemin muž, pak zemřel a ona zůstala sama se dvěma syny. 4 Ti si vzali moábské ženy; jedna se jmenovala Orpa a druhá Rút. Když tam bydleli asi deset let, 5 zemřeli také Machlon a Kiljon. A tak ta žena zůstala sama, bez svých dvou synů a bez muže.
6 Když se pak v moábském kraji dozvěděla, že Hospodin navštívil svůj lid a dal mu chléb, připravila se s oběma svými snachami k návratu. 7 Noemi se svými snachami odešla z místa, kde žila, aby se vydala na cestu zpět do judské země.
8 „Jděte,“ řekla tehdy oběma svým snachám, „vraťte se domů ke svým matkám. Kéž je k vám Hospodin laskav, jako jste vy byly laskavé k našim mrtvým i ke mně. 9 Kéž vám oběma Hospodin dá nový domov a manžela.“
Políbila je na rozloučenou, ale ony se hlasitě rozplakaly. 10 „Raději půjdeme s tebou k tvému lidu,“ říkaly.
11 „Vraťte se, mé dcery,“ opakovala Noemi. „Proč byste chodily se mnou? Copak ještě mohu porodit syny, aby se stali vašimi manžely? 12 Vraťte se, mé dcery, odejděte. Jsem už stará na vdávání. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, i kdybych se ještě tuto noc vdala a porodila syny, 13 copak byste čekaly, až vyrostou? Copak byste se kvůli tomu zdráhaly vdát? Ne, mé dcery, můj úděl je pro vás příliš trpký. Hospodinova ruka se obrátila proti mně!“
14 Tehdy se rozplakaly ještě více. Orpa nakonec svou tchyni políbila a odešla, ale Rút se jí stále držela.
15 „Pohleď,“ řekla jí Noemi, „tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se s ní.“
16 Rút jí ale odpověděla: „Nenuť mě, abych tě opustila a odvrátila se od tebe.
Kam půjdeš, půjdu,
kde zůstaneš, tam budu.
Tvůj lid bude mým lidem
a tvůj Bůh mým Bohem.
17 Kde zemřeš, tam zemřu
a klesnu do hrobu.
Toto ať mi učiní a přidá Hospodin:
jen smrt mě s tebou rozdělí!“
18 Když Noemi viděla, že se Rút pevně rozhodla jít s ní, přestala ji přemlouvat.
1 Pavel, vězeň Ježíše Krista, a bratr Timoteus
Filemonovi, našemu milému příteli a spolupracovníku, 2 sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archipovi i církvi ve tvém domě:
3 Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Štědrost víry
4 Kdykoli tě zmiňuji ve svých modlitbách, děkuji svému Bohu, 5 neboť se doslýchám o tvé víře v Pána Ježíše a lásce ke všem svatým. 6 Modlím se, aby se sdílení tvé víry naplno projevilo díky poznání všeho dobrého, co máme v Kristu. 7 Tvá láska nám přináší velikou radost a povzbuzení, bratře, neboť jsi potěšil srdce svatých.
Prosba za Onezima
8 Proto ačkoli bych ti mohl v Kristu směle přikázat, co se patří, 9 pro lásku raději prosím – já Pavel, už stařec a teď také vězeň Krista Ježíše. 10 Prosím tě ohledně svého syna, jehož jsem zplodil ve vězení, Onezima, [a] 11 který ti kdysi nebyl prospěšný, ale nyní je velmi prospěšný tobě i mně.
12 Posílám ti ho zpět jako své vlastní srdce. 13 Chtěl jsem si ho nechat u sebe, aby mi v mém vězení pro evangelium sloužil místo tebe, 14 ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého vědomí, aby tvůj dobrý skutek nebyl vynucený, ale dobrovolný. 15 Snad proto ti byl načas vzdálen, abys ho přijal navždy – 16 ne již jako otroka, ale jako někoho, kdo je více než otrok, a sice milovaný bratr. Je mi obzvlášť drahý, a čím spíše tobě, ať už v lidském smyslu nebo v Pánu.
17 Máš-li mě za společníka, přijmi ho jako mne. 18 Pokud ti způsobil nějakou škodu nebo něco dluží, přičti to mně. 19 TOTO PÍŠU JÁ PAVEL SVOU VLASTNÍ RUKOU: JÁ TO ZAPLATÍM! Snad ti nemusím připomínat, že mi dlužíš i sám sebe.
20 Nuže, bratře, ať z tebe mám v Pánu užitek i já; potěš mé srdce v Pánu. 21 Píšu ti v jistotě o tvé poslušnosti a vím, že uděláš více, než žádám.
22 A ještě něco – připrav pro mě pokoj. Doufám totiž, že se k vám díky vašim modlitbám budu moci vrátit.
23 Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, 24 a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš.
25 Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.