Revised Common Lectionary (Complementary)
23 Každé ráno stále nová,
tvá věrnost je tak veliká!
24 Můj úděl je Hospodin, říkám si,
v něj složím svoji naději.
25 Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají,
ke všem, kteří jej hledají.
26 Dobré je trpělivé čekání
na Hospodinovo spasení.
27 Dobré je, když člověk nosí
své jho už od mládí.
28 Ať sedá o samotě, tiše
pod uloženým břemenem.
29 Ústy do prachu ať klesne –
snad je naděje!
30 Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije,
potupou ať je nasycen.
31 Hospodin přece
navěky nezavrhuje!
32 I když zarmoutil, znovu se slituje
ve veliké lásce své.
33 Netrápí přece zlomyslně,
nechce lidem dávat zármutek.
30 Žalm Davidův.
Píseň k posvěcení chrámu.
2 Vyvyšovat tě budu, Hospodine, tys mě pozdvihl,
nenechal jsi mé nepřátele jásat nade mnou!
3 Hospodine, Bože můj,
k tobě jsem volal a tys mě uzdravil.
4 Hospodine, duši mou jsi z hrobu vyvedl,
oživil jsi mě, abych do jámy nepadl!
5 Zpívejte Hospodinu, jeho věrní,
chvalte památku jeho svatosti!
6 Jeho hněv trvá jen pouhou chvíli,
jeho přízeň však celý život provází.
Večerní pláč zůstává přes noc,
ráno jej ale střídá jásání!
7 Když se mi dařilo, říkával jsem si:
„Mně se nikdy nic nestane!“
8 Ve své přízni, Hospodine,
jsi mě jak horu pevně postavil,
když jsi pak ale svou tvář skryl,
byl jsem vyděšen!
9 K tobě, Hospodine, volám,
tebe, Pane můj, prosím o milost.
10 Čemu prospěje prolití mé krve?
K čemu to bude, když padnu do jámy?
Bude snad prach tebe oslavovat?
Bude snad vyprávět o tvé věrnosti?
11 Slyš, Hospodine, smiluj se nade mnou,
prosím, Hospodine, buď můj pomocník!
12 Ty jsi obrátil můj nářek v tanec,
svlékls mi pytlovinu, oděls mě radostí!
13 Proto ti ze srdce zpívám bez ustání,
Hospodine, Bože můj, chválím tě navěky!
7 Když ve všem tolik vynikáte – ve víře, ve slově, v poznání, v největší horlivosti i v lásce, kterou jsme ve vás vzbudili – vynikejte tedy i v tomto díle milosti. 8 Nic vám nepřikazuji, chci jen vyzkoušet upřímnost vaší lásky zmínkou o horlivosti druhých. 9 Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista – kvůli vám zchudl, sám bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.
10 Řeknu vám, co by podle mého názoru bylo pro vás nejlepší. Před rokem jste přece byli první, kdo s tím začali, ale hlavně jste to chtěli. [a] 11 Nuže, dejte se do díla, vykonejte to! Jako jste byli připraveni chtít, tak také buďte připraveni jednat. Dávejte podle toho, co máte, 12 vždyť to, co se počítá, je ochota. Dar je vzácný podle toho, co člověk má, ne podle toho, co nemá.
13 Nejde mi o to, aby se druhým ulehčilo a vy se octli v nesnázích, ale jde mi o rovnost. 14 V tuto chvíli vaše hojnost doplní jejich nedostatek, aby zase jejich hojnost mohla doplnit váš nedostatek. Tak nastane rovnost, 15 jak je psáno: „Kdo nasbíral hodně, tomu nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.“ [b]
Kdo se mě dotkl?
21 Když se pak Ježíš přeplavil lodí zpátky na druhý břeh, sešel se k němu u jezera veliký zástup. 22 Přišel k němu jeden z představených synagogy jménem Jairus, a jakmile ho uviděl, padl mu k nohám. 23 Snažně ho prosil: „Moje dcerka umírá! Pojď, vlož na ni ruce, ať je uzdravená a může žít.“ 24 A tak šel s ním.
Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj. 25 Byla tam jedna žena, která už dvanáct let krvácela. 26 Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, utratila všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo a bylo jí čím dál hůř. 27 Když uslyšela o Ježíši, prošla k němu davem zezadu a dotkla se jeho roucha. 28 Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho roucha, budu uzdravena.“ 29 Její krvácení ihned přestalo a na těle pocítila, že byla z toho trápení uzdravena.
30 Ježíš v nitru ihned pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého roucha?“
31 Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, že se na tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“
32 On se ale rozhlížel, aby viděl, kdo to udělal. 33 Když ta žena poznala, co se s ní stalo, přistoupila, v posvátné úctě před ním padla na kolena a pověděla mu celou pravdu. 34 Ježíš jí odpověděl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.“
Talita kum
35 Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“
36 Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy.
37 Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. 38 Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, 39 vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ 40 Oni se mu ale smáli.
Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. 41 Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“ 42 Ta dívka hned vstala a začala se procházet. Bylo jí dvanáct let. Přítomných se zmocnil nesmírný úžas, 43 ale on jim jasně přikázal, ať se o tom nikdo nedozví. Řekl jim také, ať jí dají najíst.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.