M’Cheyne Bible Reading Plan
Vzpoura proti Hospodinu
14 V celé obci tehdy nastalo pozdvižení. Lid se dal do křiku a naříkal celou noc. 2 Všichni synové Izraele reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Celá obec jim vyčítala: „Ach, proč jsme nezemřeli v Egyptě! Ach, proč jsme nezemřeli na této poušti! 3 Proč nás Hospodin vede do té země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Není pro nás lepší vrátit se do Egypta?“ 4 Mezi sebou pak začali říkat: „Určeme si vůdce a vraťme se do Egypta!“
5 Mojžíš a Áron tehdy před celou shromážděnou izraelskou obcí padli na tvář.
6 Dva z těch, kdo šli prozkoumat zem – Jozue, syn Nunův, a Káleb, syn Jefunův – roztrhli svá roucha 7 a promluvili k celé izraelské obci: „Země, kterou jsme prošli a prozkoumali, je velmi, velmi dobrá zem! [a] 8 Budeme-li se Hospodinu líbit, uvede nás do té země a dá nám tu zem oplývající mlékem a medem. 9 Jenom se nebuřme proti Hospodinu! Lidu té země se nebojte, zhltneme je jako sousto chleba! Jejich záštita je opustila, ale s námi je Hospodin; nebojte se jich!“
10 Celá obec se už chystala ukamenovat je, když vtom se všem synům Izraele ukázala ve Stanu setkávání Hospodinova sláva. 11 Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mnou bude tento lid pohrdat? Jak dlouho mi bude odmítat věřit i přes všechna znamení, která jsem uprostřed nich vykonal? 12 Udeřím na ně morem, zřeknu se jich a z tebe udělám větší a mocnější národ, než jsou oni!“
13 Mojžíš ale Hospodinu odpověděl: „Egypťané, z jejichž středu jsi vyvedl tento lid svou silou, se to doslechnou 14 a povědí to obyvatelům této země. Ti už slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu; že ty, Hospodine, jsi spatřován tváří v tvář, že tvůj oblak stojí nad nimi, že ty sám je předcházíš v oblakovém sloupu ve dne a v ohnivém sloupu v noci. 15 Když tento lid do posledního vybiješ, národy, které o tobě slyšely, řeknou: 16 ‚Hospodin pobil ten lid na poušti, protože je nedokázal uvést do země, kterou jim s přísahou zaslíbil.‘
17 Kéž se teď prosím rozmůže tvá síla, Pane můj. Vždyť jsi sám řekl:
18 ‚Hospodin je nesmírně trpělivý
a velmi laskavý,
odpouštějící nepravost i provinění.
Nezapomíná však trestat;
za nepravost otců volá k odpovědnosti
jejich syny do třetího i čtvrtého pokolení.‘ [b]
19 Prosím, pro své veliké milosrdenství odpusť tomuto lidu jeho nepravost, tak jak jsi jim odpouštěl od Egypta až doposud!“
20 Hospodin odpověděl: „Odpouštím, jak jsi řekl. 21 Avšak, jakože jsem živ a Hospodinova sláva naplňuje celou zem: 22 Nikdo z těch, kdo spatřili mou slávu a má znamení, která jsem konal v Egyptě a na poušti, nikdo z těch, kdo mne už desetkrát pokoušeli a neposlouchali, 23 nespatří zem, kterou jsem s přísahou zaslíbil jejich otcům. [c] Nikdo z těch, kdo mnou pohrdli, ji nespatří! 24 Můj služebník Káleb má ale jiného ducha – vydal se mi cele. Jej uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho símě ji získá za dědictví. 25 Jelikož prý ‚v nížině bydlí Amalekovci a Kananejci,‘ zítra se obraťte a táhněte pouští zpět k Rudému moři!“
26 Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: 27 „Jak dlouho bude proti mně toto zlé srocení reptat? Slyšel jsem reptání synů Izraele, slyšel jsem, jak proti mně reptají! 28 Řekni jim: Jakože jsem živ, praví Hospodin, že s vámi naložím tak, jak jste přede mnou sami řekli: 29 Vaše mrtvoly padnou na této poušti. Nikdo z vás všech, kdo byli sečteni, nikdo od dvaceti let výše, [d] nikdo z vás, kdo jste proti mně reptali, 30 nevejde do země, o níž jsem přísahal, že vás v ní usadím – jedině Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Nunův. 31 Vaše děti, o nichž jste říkali, že se stanou kořistí, ty do ní uvedu a poznají tu zem, kterou jste zavrhli. 32 Vaše mrtvoly však padnou na této poušti. 33 Vaši synové budou čtyřicet let tuláky v poušti a ponesou následky vašeho smilstva, dokud vaše mrtvoly až do poslední nepadnou na poušti. 34 Po čtyřicet let ponesete svůj trest, podle počtu dní, v nichž jste prozkoumávali zem. Z každého z těch čtyřiceti dní se stane rok, abyste poznali mou nelibost. 35 To říkám já, Hospodin. Takto naložím s celým tímto zlým srocením, které se proti mně srotilo: zde na této poušti do posledního pomřou!“
36 Muži, které Mojžíš vyslal prozkoumat zem a kteří o ní po svém návratu roznášeli pomluvy (čímž podnítili celou obec k reptání proti Mojžíšovi), 37 mezitím zemřeli. Všechny, kdo o té zemi roznesli hanebnou pomluvu, zasáhla před Hospodinem náhlá rána. 38 Z těch, kdo šli prozkoumat zem, zůstal naživu jen Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Nunův.
Marný pokus dobýt Kanaán
39 Jakmile Mojžíš všechna ta slova vyřídil synům Izraele, lid se dal do velikého nářku. 40 Časně ráno pak vstali a vydali se vzhůru k horskému hřebenu se slovy: „Ano, zhřešili jsme, ale teď jsme připraveni! Vyrazíme k místu, které nám Hospodin slíbil.“
41 Mojžíš ale řekl: „Proč znovu přestupujete Hospodinův rozkaz? Nemůžete uspět! 42 Nevyrážejte, vždyť mezi vámi není Hospodin a vaši nepřátelé vás porazí! 43 Amalekovci a Kananejci se postaví proti vám a padnete mečem, protože jste se odvrátili od Hospodina a přestali jej následovat. Hospodin s vámi nebude.“
44 Přesto se opovážili vyrazit k horskému hřebenu, ačkoli Truhla Hospodinovy smlouvy ani Mojžíš neopustili tábor. 45 Amalekovci a Kananejci, kteří v těch horách bydleli, tedy sestoupili, udeřili na ně a bili je až k Chormě.
50 Žalm Asafův.
Hospodin, Bůh bohů, promlouvá,
celou zem svolává
od slunce východu až tam, kde zapadá.
2 Ze Sionu v plné kráse
sám Bůh skvěje se.
3 Přichází náš Bůh, nebude mlčet;
před ním jde oheň, všechno stravuje,
kolem něj prudká vichřice!
4 Svolává shůry nebesa i zem,
jeho lid aby stanul před soudem:
5 „Shromážděte mi moje ctitele,
ty, kteří skrze oběť jsou se mnou ve smlouvě!“
6 Jeho spravedlnost nebesa zvěstují,
vždyť Bůh je soudce – on jediný! séla
7 „Slyš, lide můj, a promluvím,
slyš, Izraeli, já tě usvědčím:
Já, Bůh, jsem přece Bohem tvým!
8 Kvůli tvým obětem tě neviním,
tvé zápaly mi nikdy nechybí.
9 Nechci však býka z chlévů tvých,
nechci kozlíky z tvé ohrady!
10 Všechna zvěř v lese přece patří mi,
také dobytek na horách nesčetných.
11 Znám všechny ptáky v nebesích, [a]
divoké šelmy jsou mým vlastnictvím.
12 Nepožádám tě, i kdybych hladověl –
mně patří svět i všechno v něm!
13 Cožpak se živím masem hovězím,
cožpak ho krví kozlů zapíjím?
14 Přinášej Bohu oběť vděčnosti,
své sliby plň před Nejvyšším.
15 Volej mě v den svého soužení,
vysvobodím tě a ty mě oslavíš!“
16 Darebáka však Bůh takto osloví:
„K čemu odříkáváš moje zákony,
mou smlouvu do úst proč bereš si?
17 Vždyť přece nechceš dát se poučit,
má slova za hlavu jsi zahodil.
18 Vidíš-li zloděje, přátelíš se s ním,
s cizoložníky ses ztotožnil!
19 Svá ústa poskytuješ slovům zlým,
tvůj jazyk spřádá úskoky.
20 Sedíš si a bratra hanobíš,
syna své matky ostouzíš.
21 Kdybych dál mlčel nad tím, co provádíš,
pomyslel by sis, že jsem ti podobný.
Proto tě nyní obviním,
před tvýma očima tě napravím!
22 Kdo Boha pomíjíte, toto pochopte:
Když já vás napadnu, kdo vám pomůže?
23 Kdo přináší oběť vděčnosti, ten mě ctí;
kdo svoje cesty napraví,
tomu ukážu Boží spasení!“
Tví vůdci jsou svůdci
3 Nuže, pohleďte – Panovník,
Hospodin zástupů,
z Jeruzaléma a Judy odstraní
zdroj i zásobu:
všechny zásoby potravy
i všechny zásoby vody,
2 hrdinu i bojovníka,
soudce i proroka,
věštce i starce,
3 velitele i váženého muže,
rádce i mudrce,
věštce i zaříkávače.
4 Jako vůdce jim nechám chlapce,
bude jim vládnout krutá sběř.
5 Lidé budou vyhrožovat jeden druhému,
bližní bude ubližovat svému bližnímu,
mladí se vrhnou na staré
a nicotní na ctihodné.
6 Člověk tehdy popadne svého bratra,
někoho z vlastní rodiny:
„Buď naším vůdcem, máš přece plášť,
udělej něco s těmi troskami.“
7 On ale v ten den bude přísahat:
„Já přece nemám žádný lék!
Nemám doma chleba ani plášť,
nedělejte mě vůdcem nad lidem!“
8 Jeruzalém se hroutí,
Juda se kácí!
Postavili se Hospodinu slovy i skutky,
jeho slávě vzepřeli se do očí.
9 Výraz jejich tváře svědčí proti nim –
svůj hřích jak Sodoma stavějí na odiv.
Běda jim!
Přivedli na sebe neštěstí.
10 Řekněte spravedlivému: Bude dobře!
Ovoce svých skutků užije.
11 Běda však ničemovi: Bude zle!
Odplatu za své dílo dostane.
12 Ach, můj lid! Odírají ho děti
a ženy nad ním panují.
Ach, můj lide! Tví vůdci jsou svůdci,
zastřeli cestu, po níž měl jsi jít!
13 Hospodin povstal, aby vedl při,
stojí, aby soudil zástupy.
14 Hospodin vznáší žalobu
proti stařešinům svého lidu a jeho velmožům:
To vy jste vyplenili moji vinici,
doma si hromadíte kořist ubohých!
15 Jak to, že utlačujete můj lid,
jak to, že šlapete chudým po tváři?
Tak praví Hospodin, Pán zástupů.
Sionské dcery
16 Hospodin praví:
Sionské dcery jsou namyšlené,
procházejí se s bradou nahoře
a se svůdnýma očima
drobně cupitají sem a tam,
řetízky cinkají jim na nohách.
17 Sionské dcery proto Pán raní
prašivinou na temeni –
Hospodin jejich spánky obnaží!
18 V ten den Pán ty cetky odstraní: řetízky na kotnících, čelenky, náhrdelníky, 19 přívěsky, náramky, roušky, 20 turbany, stužky, šerpy, voňavky, talismany, 21 prsteny, nosní kroužky, 22 róby, převlečníky, pláštěnky, taštičky, 23 kraječky, košilky, šátky i přehozy.
24 Místo balzámu bude hniloba
a místo pásu provaz,
místo účesu bude lysina,
místo roucha pytel
a místo ozdob – cejch!
25 Tví muži, Sione, padnou mečem,
tví hrdinové ve válce.
26 Tvé brány budou truchlit a kvílet,
na zemi jako vdova schoulíš se.
4 Jednoho muže se v ten den
chopí sedm žen:
„Budeme jíst svůj vlastní chléb
a oblékat se vlastním oděvem,
jen ať se jmenujeme po tobě –
pomoz nám ujít potupě!“ [a]
Hospodinův výhonek
2 V ten den bude Hospodinův výhonek [b] nádherný a slavný a plod země bude chloubou a ozdobou pro ty z Izraele, kteří vyváznou. 3 Kdo zůstane na Sionu, kdo bude ponechán v Jeruzalémě, bude tehdy nazýván svatým, totiž každý, kdo je zapsán k životu v Jeruzalémě. 4 Pán tehdy duchem soudu a duchem ohně smyje špínu sionských dcer a umyje Jeruzalém od krve. 5 Nad celou horou Sion a nad všemi, kdo se tam shromáždí, pak Hospodin stvoří baldachýn – všechnu tu slávu bude ve dne přikrývat oblak dýmu a v noci záře planoucího ohně. [c] 6 Poskytne přístřeší a stín před denním horkem a útočiště a úkryt před bouří a deštěm.
Co je víra
11 Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2 Díky ní naši předkové došli u Boha uznání.
3 Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.
4 Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
5 Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ [a] Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence 6 a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.
7 Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.
8 Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu. 9 Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. 10 Vyhlížel totiž město, které má základy, město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.
11 Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení. 12 A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu. [b]
13 Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. 14 Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. 15 Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. 16 Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.
17 Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, 18 o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ [c] 19 Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.
20 Vírou Izák požehnal Jákobovi a Ezauovi ohledně budoucích věcí.
21 Vírou umírající Jákob požehnal každému z Josefových synů a „poklonil se, opřen o svou hůl.“ [d]
22 Vírou se Josef, předtím než skonal, zmínil o odchodu Izraelitů z Egypta a řekl jim, jak mají naložit s jeho kostmi.
23 Vírou byl Mojžíš po narození tři měsíce ukrýván svými rodiči. Když viděli, jak je to dítě krásné, [e] nenechali se zastrašit královým rozkazem.
24 Vírou se Mojžíš, jakmile dospěl, zřekl postavení faraonova vnuka. 25 Dal přednost útrapám Božího lidu před pomíjivým hříšným požitkem. 26 Kristova potupa mu byla dražší než všechny egyptské poklady, neboť se díval až k odplatě. 27 Vírou opustil Egypt a nedal se zastrašit královým hněvem. Vytrval, jako by viděl Neviditelného. 28 Vírou slavil Hod beránka a skropení krví, takže se jich zhoubce prvorozených nedotkl.
29 Vírou přešli Rudé moře jako po suché zemi; když se však o to pokusili Egypťané, zmizeli v hlubině.
30 Vírou padly zdi Jericha, když je obcházeli sedm dní.
31 Vírou nevěstka Rachab pokojně přijala špehy, a tak nezahynula s neposlušnými.
32 Mám pokračovat ještě dál? Není dost času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftachovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. 33 Ti skrze víru dobývali království, konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům, 34 přemáhali žár ohně, unikali ostří meče, bývali posilněni v slabosti, stávali se silnými v boji a obraceli na útěk vojska cizinců. 35 Ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní šli na mučidla, když odmítli propuštění, aby dosáhli něčeho lepšího – vzkříšení. 36 Další zakoušeli výsměch a bičování a také okovy a vězení. 37 Bývali kamenováni, řezáni pilou, [f] zabíjeni mečem, chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. 38 Svět jich nebyl hoden. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách.
39 Ti všichni díky víře došli u Boha uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, 40 neboť Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás – proto neměli dojít k cíli bez nás.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.