M’Cheyne Bible Reading Plan
Voda ze skály
17 Celá izraelská obec potom podle Hospodinova rozkazu vytáhla z pouště Sin na další cestu. Když se však utábořili v Refidimu, nebyla tam voda, aby lid mohl pít. 2 Začali tedy na Mojžíše dotírat: „Dejte nám vodu, ať máme co pít!“
Mojžíš jim řekl: „Proč na mě dotíráte? Proč pokoušíte Hospodina?“
3 A tak tam lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. „Proč jsi nás vyvedl z Egypta?“ vyčítali mu. „Abys nás i s našimi syny a dobytkem umořil žízní?!“
4 Mojžíš tedy volal k Hospodinu: „Co mám s tímto lidem dělat? Za chvíli mě ukamenují!“
5 Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid a vezmi s sebou některé z izraelských stařešinů. Vezmi s sebou i svou hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi. 6 Pohleď, já budu stát před tebou tam na té skále, na Orébu. Udeř do skály a vyjde z ní voda, aby lid měl co pít.“ A Mojžíš to před očima izraelských stařešinů učinil.
7 To místo pak pojmenoval Massa a Meriba, Pokušení a Svár, kvůli dotírání synů Izraele a proto, že pokoušeli Hospodina slovy: „Je mezi námi Hospodin, nebo ne?“
Boj s Amalekem
8 Potom přitáhl Amalek a bojoval v Refidimu s Izraelem. 9 Mojžíš tenkrát řekl Jozuovi: „Vyber si muže a vytáhni s nimi do boje proti Amalekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku a budu mít v ruce Boží hůl.“
10 Jozue udělal, jak mu Mojžíš řekl, a bojoval s Amalekem. Mojžíš, Áron a Hur zatím vystoupili na vrchol pahorku. 11 A dokud Mojžíš držel ruku zvednutou, vítězil Izrael, jakmile však ruku nechával klesnout, vítězil Amalek. 12 Když pak už Mojžíšovi ztěžkly ruce, vzali kámen, přistrčili ho pod něj a on si na něj sedl. Áron a Hur mu pak podpírali ruce každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly na místě až do západu slunce. 13 Tak Jozue porazil Amaleka i jeho lid mečem.
14 Hospodin potom Mojžíšovi řekl: „Zapiš to na památku do knihy a vštěpuj Jozuovi, že Amalekovu památku naprosto vyhladím zpod nebe.“
15 Tehdy Mojžíš postavil oltář a nazval jej „Hospodin je má korouhev.“ 16 Řekl totiž: „Ruka nad Hospodinovým trůnem dosvědčuje Hospodinův boj proti Amalekovi až do posledního pokolení.“
Jakým právem
20 Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přišli vrchní kněží, znalci Písma a starší 2 se slovy: „Řekni nám, jakým právem to děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!“
3 Odpověděl jim: „Já se vás také na něco zeptám. Povězte mi, 4 byl Janův křest z nebe, nebo z lidí?“
5 Začali se spolu dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne nám: ‚Tak proč jste mu nevěřili?‘ 6 Když řekneme, že z lidí, všechen lid nás ukamenuje, protože jsou přesvědčeni, že Jan je prorok.“ 7 Nakonec mu řekli: „Nevíme, odkud.“
8 „Ani já vám tedy neřeknu, jakým právem to dělám,“ odpověděl jim Ježíš.
O zlých vinařích
9 Tehdy se obrátil k lidem a vyprávěl jim toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouho odcestoval. 10 V příslušný čas pak poslal k těm vinařům služebníka, aby mu dali díl z úrody vinice. Vinaři ho však zbili a poslali pryč s prázdnou. 11 Poslal tedy dalšího služebníka. I toho však zbili, zohavili a poslali pryč s prázdnou. 12 Poslal tedy třetího, ale i toho zranili a vyhnali.
13 Nakonec si pán vinice řekl: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna. Snad se před ním zastydí.‘ 14 Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!‘ 15 Pak ho vyvlekli z vinice ven a zabili.
Co tedy s nimi udělá pán vinice? 16 Přijde, ty vinaře zahubí a vinici dá jiným.“
„To snad ne!“ zvolali, jakmile to uslyšeli.
17 Podíval se na ně a řekl: „Co tedy znamená to, co je psáno:
‚Kámen staviteli zavržený
stal se kamenem úhelným‘? [a]
18 Kdokoli na ten kámen padne, ten se roztříští. Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“
19 Znalci Písma a vrchní kněží se ho v tu chvíli chtěli chopit, ale báli se lidu. Poznali totiž, že to podobenství vyprávěl o nich.
Čí je ten obraz?
20 Dali ho tedy sledovat. Poslali špehy, kteří se měli tvářit jako spravedliví a snažit se ho chytit za slovo, aby ho mohli vydat vládě a pravomoci římského prokurátora. 21 Zeptali se ho: „Mistře, víme, že mluvíš i učíš správně a že nikomu nestraníš, ale pravdivě vyučuješ Boží cestě. 22 Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“
23 Ježíš poznal jejich záludnost. Řekl jim: 24 „Ukažte mi denár. Čí nese obraz a nápis?“
„Císařův,“ odpověděli.
25 „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. 26 A tak ho nedokázali veřejně chytit za slovo a v úžasu nad jeho odpovědí zmlkli.
Bůh je Bohem živých
27 Tehdy k němu přišli někteří ze saduceů (kteří popírají vzkříšení) a zeptali se ho: 28 „Mistře, Mojžíš nám napsal, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. [b] 29 Bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. 30 Potom si ji vzal druhý, 31 třetí a tak dále. Všech sedm jich zemřelo, aniž by zanechali děti. 32 Nakonec pak zemřela i ta žena. 33 Kdo z nich ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Vždyť ji mělo všech sedm!“
34 Ježíš jim odpověděl: „Synové tohoto věku se žení a vdávají. 35 Ti, kdo budou hodni dosáhnout příštího věku a vzkříšení z mrtvých, se už ale ženit a vdávat nebudou. 36 Také už nebudou moci zemřít – budou totiž jako andělé. Jsou to synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení. 37 A to, že mrtví vstávají, ukázal už Mojžíš u onoho keře, když Hospodina nazývá Bohem Abrahama, Bohem Izáka a Bohem Jákoba. [c] 38 On přece není Bohem mrtvých, ale živých – pro něj jsou živí všichni!“
39 „Mistře, to jsi řekl dobře,“ poznamenali někteří znalci Písma. 40 Tamti už se ho totiž neodvažovali na nic ptát.
Syn, nebo Pán?
41 Ježíš se jich zeptal: „Jak mohou říkat, že Mesiáš je Davidův syn? 42 Sám David říká v knize Žalmů:
‚Hospodin řekl mému Pánu:
Seď po mé pravici,
43 než ti tvé nepřátele
k nohám položím.‘ [d]
44 Když ho tedy David nazývá Pánem, jak to může být jeho syn?“
45 Přede všemi lidmi pak řekl svým učedníkům: 46 „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, milují zdravení na tržištích, přední sedadla ve shromážděních a čestná místa na večeřích 47 a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“
Bůh tě neslyší
35 A Elihu mluvil dál:
2 „Myslíš si, že máš právo říkat:
‚Jsem spravedlivější než Bůh‘? [a]
3 Říkáš totiž, co prý tím získáš:
‚Co z toho mám, být bez hříchu?‘ [b]
4 Na tyhle řeči ti tedy odpovídám
a s tebou i tvým přátelům:
5 Podívej se k nebi, jen pohlédni,
pozoruj mraky – jsou vyšší, než jsi ty.
6 Když budeš hřešit, co mu způsobíš?
Když rozmnožíš své viny, jak mu ublížíš?
7 Když budeš spravedlivý, jak ho tím obdaříš?
Co by si od tebe mohl vzít?
8 Tvá ničemnost škodí člověku jako ty,
tvou spravedlnost pocítí jen smrtelník!
9 Lidé úpějí pod hrozným útlakem,
pod vládou mocných křičí o pomoc.
10 Nikdo však neptá se: ‚Co Bůh, můj Stvořitel,
který písněmi rozeznívá noc,
11 který nás vyučuje i skrze dobytek
a který nám na ptácích ukazuje moudrost?‘
12 Když tedy volají a on se nehlásí,
je to pro zpupnost těch lidí zlých.
13 Je to marné, Bůh je neslyší,
Všemohoucí je pomíjí!
14 Co teprve, říkáš-li, že ho nikde nevnímáš,
že tvá pře leží u něj a ty na něj čekáš, [c]
15 že prý ve svém hněvu nikdy netrestá
a že se o ničemnost vůbec nestará! [d]
16 Job si tu však otevírá ústa naprázdno –
mluví dál a dál, a přitom neví co!“
Nebeský domov
5 Víme, že až ten pozemský stan, v němž přebýváme, bude stržen, máme od Boha věčné stavení v nebi, příbytek, jenž nebyl vytvořen rukama. 2 Proto, dokud jsme v tomto stanu, sténáme touhou ocitnout se už v našem nebeském příbytku – 3 až jej totiž oblečeme, nezůstaneme nazí. 4 Dokud jsme v tomto stanu, sténáme tíhou, protože nechceme být svlečení, ale oblečení, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. 5 Vždyť právě proto nás Bůh stvořil a dal nám Ducha jako záruku!
6 Proto stále chováme smělou důvěru, i když víme, že dokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. 7 Žijeme totiž vírou, a ne viděním. 8 S touto smělou důvěrou rádi své tělo opustíme, abychom byli doma u Pána. 9 Ať už tedy zůstáváme doma anebo odcházíme, jde nám o to, abychom se mu líbili. 10 Všichni přece musíme stanout před Kristovým soudem, aby každý z nás dostal odplatu za to, co v těle vykonal, ať už to bylo dobré anebo zlé.
Vše je nové
11 Víme, co je to bázeň před Hospodinem, a proto přivádíme lidi k víře. Bohu je zřejmé, kdo jsme, a doufám, že je to zřejmé i vašemu svědomí. 12 Nechceme se před vámi znovu chválit, ale chceme vám dát příležitost chlubit se námi, abyste měli co odpovědět těm, kdo se mohou pochlubit zevnějškem, ale ne srdcem. 13 Jsme-li bez sebe, je to kvůli Bohu; jsme-li rozvážní, je to kvůli vám. 14 Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. 15 On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.
16 Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně. I na Krista jsme kdysi měli tělesný názor, teď už ho ale známe jinak. 17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! 18 A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. 19 Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám.
20 Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. 21 On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.