Chronological
Ve stínu moudrosti
7 Lepší je dobré jméno než nejlepší olej,
den smrti je lepší než den zrození.
2 Lepší je vejít do domu smutku
nežli do domu veselí.
Každého člověka čeká konec –
kdo je naživu, ať na to pomyslí!
3 Lepší je zármutek nežli smích,
smutná tvář srdce zvelebí.
4 Srdce moudrých je v domě truchlení,
srdce hlupáků v domě zábavy.
5 Lepší je vyslechnout výtky mudrců
nežli poslouchat písničky hlupáků.
6 Jako když pod hrncem zapraští roští,
tak rychle vyhoří hlupákův smích.
I to je marnost!
7 Nátlak i z moudrého udělá blázna,
úplatek kazí srdce člověka.
8 Lepší je, když něco končí, než když to začíná;
lepší je trpělivý než ten, kdo se nadýmá.
9 Nebuď snadno popudlivý k hněvu,
mrzutost odpočívá v klíně hlupáků.
10 Neříkej: Kde jsou ty staré dobré časy?
Takové otázky není moudré klást.
11 Moudrost je dobrá jako zděděné jmění,
prospěšná je těm, kdo vidí světlo dne.
12 Být zaštítěn moudrostí
je jako být zaštítěn penězi,
poznání moudrosti však má výhodu:
ty, kdo ji mají, drží naživu.
13 Pohleď na Boží dílo – kdo může narovnat, co on pokřivil? 14 V dobrý den užívej štěstí a ve zlý den si uvědom, že Bůh jej učinil tak jako ten druhý, aby si člověk nikdy nebyl jist, co skrývá budoucnost.
Viděl jsem všechno
15 Za dnů své marnosti jsem viděl všechno: Spravedlivý umírá i se svou spravedlností, zlý žije dlouho i se svou špatností. 16 Nebývej příliš spravedlivý ani přehnaně moudrý. Proč se máš trápit? 17 Nebuď však ani příliš zlý a také nebuď bláhový. Proč máš předčasně umřít? 18 Toho je dobré se držet a tamtoho se nepouštět; kdo je bohabojný, dodrží obojí.
19 Moudrost je moudrému větší silou
než deset vládců ve městě.
20 Na zemi není jediný spravedlivý,
který by konal dobro a nehřešil.
21 Nestarej se o všechno, co se kde říká,
abys neslyšel kletby svého otroka.
22 Ve vlastním srdci přece dobře víš,
že i tys druhé často proklínal.
23 V tom všem jsem se snažil najít moudrost. Říkal jsem si, že zmoudřím, moudrost mi ale zůstala vzdálená. 24 Vzdálená je, ať už je jakákoli! Kdo jen ji nalezne hluboko v hlubinách?
25 Všechno jsem v mysli probral, abych poznal a prozkoumal moudrost a dopátral se smyslu, abych pochopil i zlou tupost a hloupou bezhlavost. 26 Tehdy jsem nalezl něco trpčího než smrt – svůdnou ženu, jejíž srdce je past a jejíž paže jsou pouta. Boží oblíbenec unikne před ní, hříšníka ale polapí. 27 Pohleď, k čemu jsem došel, praví Kazatel: Jedno jsem porovnával s druhým, abych našel smysl, 28 po němž má duše tolik toužila, ale nenašel jsem jej. Mezi tisícem jsem našel jediného muže, ženu jsem ale mezi tolika nenašel. 29 Pohleď, došel jsem pouze k jedinému: Bůh stvořil člověka správně, oni však následovali spoustu výmyslů.
Nikdo neovládne vítr
8 Kdo se může poměřovat s moudrým,
kdo umí vyložit každou věc?
Moudrost člověku rozjasňuje tvář,
i jeho tvrdé rysy obměkčí.
2 Já ale říkám: Královské rozkazy dodržuj s ohledem na Boží přísahu. 3 Neopouštěj ho ukvapeně, nepřipojuj se ke vzpouře – vždyť může učinit, co si zamane! 4 Za královským slovem je jeho moc. Kdo se ho zeptá: Co to provádíš?
5 Kdo plní přikázání, neokusí nic zlého,
moudrý ví v srdci kdy, jak a co.
6 Vše má svůj správný čas, jistě. Člověk má ale tu velikou potíž, 7 že nikdy neví, co se bude dít. Kdo jen mu prozradí, co chystá budoucnost?
8 Nikdo neovládne vítr, aby jej lapil,
dnem svojí smrti nikdo nevládne.
Nikdo nemá úniku z té bitvy,
zlosyn se nezachrání ani zločinem.
Nikdo nemůže pochopit
9 To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě. 10 Viděl jsem, jak se strojí pohřby zlosynům, kteří opustili svatyni; na ty, kdo konali dobro, si ale ve městě nikdo nevzpomněl. I to je marnost!
11 Zlé činy nejsou trestány rychle, proto má lidské srdce chuť páchat zlo. 12 Hříšník páchá zlo třeba nastokrát, žije však stále dál a dál. Ano, vím:
Dobře se povede bohabojným,
neboť žijí v bázni před Bohem.
13 Zlosynu se však dobře nepovede,
nedlouhý život mu prchne jako stín,
neboť se Boha nebojí.
14 Na zemi se však děje ta marnost, že spravedlivým se vede, jako by páchali zločiny, zatímco zlosynům se vede, jako by jednali spravedlivě. Říkám: I to je marnost. 15 Proto, ať žijí radovánky! Vždyť člověk nemá pod sluncem jiné štěstí než jíst a pít a přitom se radovat. Jen to mu totiž zbývá při jeho pachtění v těch pár dnech života, které mu pod sluncem Bůh dal.
16 Rozhodl jsem se poznat moudrost a ve dne v noci nezamhouřit oka, dokud neprohlédnu dění na zemi. 17 Tehdy jsem viděl: Vše je Boží dílo! Člověk nepochopí, co se děje pod sluncem. Jakkoli se za tím pochopením pachtí, nikdy je ale nemůže postihnout. I kdyby mudrc tvrdil, že to ví, ani on to nemůže nikdy pochopit.
Žij, dokud můžeš
9 Když jsem o tom všem v srdci uvažoval, dospěl jsem k tomuto: Spravedlivé a moudré i s jejich skutky má ve svých rukou Bůh. Ať je to láska anebo zášť, lidé neví o ničem, co leží před nimi. 2 Každý pokaždé dopadá stejně: Spravedlivé i zlosyny čeká týž osud – dobré i zlé, [a] čisté i nečisté, ty, kteří obětují, i ty, kdo nikoli. Dobrý je na tom tak jako hříšník; kdo skládá přísahu i ten, kdo se jí bojí.
3 To je to nejhorší na všem, co se děje pod sluncem – že všechny čeká týž osud. Lidské srdce je navíc plné zloby a hloupost je provází celým životem. Když potom musejí zemřít, 4 bude snad někdo ušetřen? Všichni živí však mají naději, vždyť: „Živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“ 5 Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. 6 Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem.
7 Vzhůru! Jez radostně svůj chléb
a zvesela pij víno své,
vždyť Bůh si tvé skutky dávno oblíbil!
8 Ať jsou tvé šaty vždycky bílé,
olej na tvé hlavě ať nikdy nechybí.
9 Užívej život se svou milovanou ženou
po všechny marné dny svého života,
jenž ti byl darován pod sluncem.
Všechny své marné dny si užij –
vždyť to je tvou odměnou, dokud žiješ,
ve všem tom pachtění,
kterým se pachtíš pod sluncem.
10 Čehokoli se chopí tvá ruka,
tomu se věnuj ze všech sil –
vždyť míříš do hrobu, kde není co dělat,
kde chybí smysl, moudrost i vědění!
11 Když jsem se rozhlédl pod sluncem, viděl jsem, že běh nezáleží na rychlých a boj na statečných, ba ani živobytí na moudrých, bohatství na šikovných a přízeň na zkušených – o všem rozhoduje chvíle a náhoda. 12 Člověk nezná svůj čas, podoben rybám, které vyloví krutá síť, anebo ptákům, kteří se chytí do pasti. Právě tak bývají lapeni lidé, když na ně znenadání přichází chvíle neštěstí.
Moudrost je lepší než síla
13 Viděl jsem pod sluncem také tento příklad moudrosti a připadá mi významný: 14 Bylo jedno malé město a v něm hrstka lidí. Přitáhl na ně mocný král, a když je oblehl, navršil kolem něj mohutný val. 15 V tom městě byl jeden chudý mudrc a ten je svou moudrostí zachránil. Potom si ale na toho chudáka už nikdo nevzpomněl. 16 Souhlasím, že „Moudrost je lepší než síla“. Moudrost chudáka však bývá v opovržení a jeho slova nikdo neslyší.
17 Lepší je slyšet klidná slova moudrých
než povyk vládce hlupáků.
18 Moudrost je lepší než válečné zbraně –
jediný hříšník však zničí mnoho dobrého.
10 Vonná mast zasmrádne mrtvými mouchami,
trocha nerozumu přebije spoustu moudrosti.
2 Moudrý má srdce na pravém místě,
hlupák ale na nepravém.
3 Hlupáka na cestě poznáš po bezhlavosti;
všem dává najevo svoje hlupáctví.
4 Před hněvem vladaře se z místa nehýbej,
vždyť krotkost napraví i chyby veliké.
Hloupost na nejvyšších místech
5 Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem, a sice omyl, jehož se dopouštějí vládci: 6 Hloupým se nabízejí nejvyšší místa, ušlechtilí však vězí kdesi hluboko. 7 Viděl jsem otroky sedět na koních a velmože jít pěšky jako otroky.
8 Kdo jámu kopá, ten do ní padá, [b]
kdo boří zeď, toho uštkne had.
9 Kdo láme kamení, ten se jím zraní,
kdo štípá dříví, ten si tím ublíží.
10 Když nikdo nenabrousí otupené ostří,
je třeba přidat více sil,
moudrost však zmůže mnohem víc.
11 Uštkne-li had, než ho kdo uřkne,
slova zaříkávače už nic nezmohou.
12 Moudrý svou řečí získá přízeň,
tupce však zahubí jeho vlastní rty.
13 Hloupost je úvodem k jeho řeči,
po ní následují hrozné nesmysly;
14 blázen povídá dál a dál.
Člověk netuší, co se bude dít –
kdo jen mu prozradí, co bude dál?
15 Pachtění hlupáků unavuje,
vždyť ani netrefí do města!
Nezlořeč králi
16 Běda ti, země, když je tvým králem dítě
a tvoji velmoži zrána hodují!
17 Blaze ti, země, když je tvým králem šlechtic
a tvoji velmoži v pravý čas hodují –
pro posilnění, ne pro opití!
18 Pro zahálku se bortí krovy,
pro líné ruce teče do domu.
19 Pro potěšení se pořádají hody,
radost ze života víno přináší –
vše ale záleží na penězích.
20 Nezlořeč králi, byť jenom v mysli,
boháči nezlořeč ani v ložnici;
nebeské ptactvo to všechno rozhlašuje,
každé tvé slovo roznese na křídlech.
Neskládej ruce
11 Posílej svůj chléb po vodě –
po čase znovu najdeš jej.
2 Rozděl vše na sedm nebo i osm dílů,
vždyť nevíš, co zlého může potkat zem.
3 Když se oblaka naplní vodou,
průtrž se na zemi vylije.
Když spadne strom, zůstane ležet,
ať padl k jihu nebo na sever.
4 Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje,
kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí.
5 Tak jako nerozumíš cestě větru
anebo zárodku v lůnu těhotné,
stejně tak nerozumíš dílu Boha,
jenž působí to vše.
6 Rozsívej zrána svoje zrno
ani zvečera své ruce neskládej –
vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono,
či zda je stejně dobré obojí.
Raduj se z mládí
7 Jak sladké je světlo; vidět slunce je tak příjemné! 8 Jakkoli dlouho člověk žije, ze všech těch let ať se raduje – ať ale přitom pamatuje, kolik jej čeká dnů v temnotě. Vše, co přijde, je zmar.
9 Raduj se, mladíku, ze svého mládí;
ze srdce vesel se, dokud jsi mlád.
Jdi, kam tě vede tvé vlastní srdce,
za tím, co vidíš svýma očima.
Buď si však vědom, že s tímto vším
před Božím soudem budeš stát.
10 Zármutek si k srdci nepřipouštěj
a všechny potíže drž si od těla –
vždyť dětství a mládí je marnost prchavá!
Než slunce zhasne
12 Pamatuj na svého Stvořitele,
dokud jsi ještě mlád,
dříve než přijdou zlé dny a roky,
o kterých řekneš: Nemám je rád!
2 Dřív než ti slunce zhasne
tak jako světlo měsíce a hvězd
a než se obloha znovu
temnými mraky zatáhne.
3 Strážcové domu se tehdy rozechvějí,
udatní mužové se přikrčí,
prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,
ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.
4 Tehdy se zavřou dveře do ulice
a mlýnek zvolna umlkne,
budeš se probouzet šveholením ptáků,
všechny písně však budou zastřené.
5 Tehdy se člověk začne bát výšek
a každá cesta hrozbu znamená,
mandloň rozkvete bílým květem,
příliš těžká je i kobylka
a všechna chuť se ztratila. [c]
Člověk odchází do věčného domu,
ulicí krouží truchlící.
6 Pamatuj na svého Stvořitele,
dřív než se přetrhne stříbrná šňůra
a zlatá mísa než se rozbije,
dřív než se roztříští džbán nad pramenem
a kolo u studny se rozláme,
7 než se prach vrátí do země, kde býval,
a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. [d]
8 Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.
Epilog
9 Nejenže byl Kazatel moudrý – svému vědění také učil prostý lid. Vyslechl, zkoumal a také upravil mnohá přísloví. 10 Kazatel hledal výstižná slova a sepsal poctivé a pravé výroky.
11 Slova mudrců jsou jako bodce,
sbírky výroků jsou hřeby zatlučené –
všechny pocházejí od téhož Pastýře.
12 Cokoli je navíc, toho se varuj, synu. Píše se tolik knih, že to nebere konce, a přílišné bádání člověka unaví. 13 Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším. 14 Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.