Chronological
1 Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, 2 ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil celý svět. 3 On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.
Vznešenější než andělé
4 Tento Syn o tolik převyšuje anděly, oč vznešenějšího jména se mu dostalo. 5 Vždyť kterému z andělů Bůh kdy řekl:
„Ty jsi můj Syn,
já jsem ode dneška Otcem tvým“? [a]
A znovu:
„Já jemu budu otcem
a on mi bude Synem.“ [b]
6 A znovu, když přivádí Prvorozeného na svět, říká:
„Klanějte se mu všichni Boží andělé!“ [c]
7 O andělech sice říká:
„Ze svých poslů činí vichry,
ze svých služebníků plameny,“ [d]
8 ale o Synu říká:
„Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky,
žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé.
9 Miluješ spravedlnost a zlo nenávidíš;
to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal
olejem radosti nad společníky tvé.“ [e]
10 A dále:
„Na počátku jsi, Pane, zemi založil,
dílem tvých rukou jsou nebesa.
11 Ona pominou, ty budeš vždy,
všechna se jako šaty obnosí.
12 Svineš je jako plášť
a jako roucho budou změněna,
ty však jsi tentýž –
tvá léta neskončí!“ [f]
13 A kterému z andělů kdy řekl:
„Seď po mé pravici,
než ti tvé nepřátele k nohám položím“? [g]
14 Andělé jsou ovšem pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy.
Co je člověk?
2 Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. 2 Jestliže už slovo, které zvěstovali andělé, bylo závazné, takže každý přestupek a každou neposlušnost stihl spravedlivý trest, 3 jak bychom tedy unikli my, kdybychom opomíjeli takovéto spasení? Na počátku je zvěstoval sám Pán a nám je potvrdili ti, kteří jej slýchali, 4 což Bůh podle své vůle zároveň dosvědčoval znameními a divy, různými zázraky a udílením Ducha svatého.
5 Ten budoucí svět, o němž mluvíme, Bůh nesvěřil andělům. 6 Písmo na jednom místě prohlašuje:
„Co je člověk, že na něj pamatuješ,
co je lidský tvor, že tě zajímá?
7 O málo nižším než anděly jsi jej stvořil,
slávou a ctí jsi korunoval jej, [h]
8 k jeho nohám jsi složil vše.“ [i]
Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal. Teď ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci. 9 Vidíme ale Ježíše – který se stal o málo nižším než andělé – jak je nyní pro utrpení smrti korunován slávou a ctí, neboť z Boží milosti zakusil smrt za nás za všechny.
Kristovi sourozenci
10 Ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, se totiž rozhodl přivést mnoho synů do slávy, a tak považoval za vhodné přivést původce jejich spasení k cíli skrze utrpení. 11 Ten, který posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, jsou totiž všichni z jednoho Otce. Proto se nestydí nazývat je svými sourozenci, 12 když říká:
„Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno,
uprostřed shromáždění tě budu velebit.“ [j]
13 Jinde říká:
„Já na něj budu spoléhat,“
a pokračuje:
„Hle, já a děti, které mi dal Bůh.“ [k]
14 A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), 15 a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. 16 Neujímá se přece andělů, ale Abrahamova semene se ujímá. [l] 17 Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu. [m] 18 Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.
Věrnější než Mojžíš
3 A proto, moji svatí bratři, společníci v nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, 2 který byl věrný Tomu, jenž ho ustanovil, tak jako Mojžíš byl věrný v celém Božím domě. [n] 3 On si ovšem zaslouží větší slávu než Mojžíš, tak jako má větší čest stavitel než sám dům. 4 Každý dům přece někdo postavil a stavitelem všeho je Bůh. 5 Ano, Mojžíš byl jako služebník věrný v celém Božím domě, aby dosvědčil to, co mělo být řečeno později, 6 ale Kristus byl jakožto Syn věrný nad svým domem. A jeho dům jsme my, pokud si udržíme tu smělou důvěru a hrdou naději.
Nebuďte zatvrzelí
7 Proto, jak říká Duch svatý:
„Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
8 nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře,
v den pokušení na poušti.
9 Vaši otcové mě dráždili a pokoušeli –
co umím, viděli po čtyřicet let!
10 Roztrpčen tím pokolením jsem tehdy řekl:
Srdce těch lidí jen stále bloudí,
mé cesty vůbec neznají.
11 Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:
Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ [o]
12 Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha. 13 Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit. 14 Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce. 15 Jak říká:
„Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře.“ [p]
16 Kdo se však vzbouřil, i když ho slyšel mluvit – nebyli to snad všichni, kdo s Mojžíšem vyšli z Egypta? 17 Kdo jej roztrpčoval po celých čtyřicet let? Kdo jiný než ti hříšníci, jejichž těla padla na poušti? 18 A komu odpřisáhl, že nevkročí do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! 19 Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře.
Vejděme do odpočinku
4 Zaslíbení o vstupu do jeho odpočinku stále platí, a tak si dejme pozor, aby se neukázalo, že je někdo z vás minul. 2 I nám přece byla zvěstována dobrá zpráva, stejně jako jim. Slyšené slovo jim ale nepomohlo, neboť se u posluchačů nesetkalo s vírou. [q] 3 Do odpočinku tedy vcházíme jen my, kteří jsme uvěřili. On přece řekl:
„Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:
Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ [r]
Jeho dílo je ovšem hotové už od stvoření světa. 4 Písmo přece na jednom místě mluví o sedmém dni takto: „Sedmého dne Bůh odpočinul ode všech svých skutků,“ [s] 5 a jinde zase: „Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ [t]
6 Možnost vejít do odpočinutí tedy stále trvá, ale ti, jimž byla tehdy zvěstována dobrá zpráva, do něj kvůli své neposlušnosti nevešli. 7 Proto Bůh znovu označuje nějaký den jako „Dnes“, když o mnoho později říká Davidovými ústy (jak už bylo řečeno):
„Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
nebuďte zatvrzelí.“ [u]
8 Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinku, Bůh by pak už nemluvil o jiném dni. 9 Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek. 10 Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých. 11 Usilujme tedy vejít do toho odpočinku, aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti.
12 Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. 13 Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet.
Soucitnější než Áron
14 Když máme tak úžasného velekněze – Božího Syna Ježíše, který vešel až do nebe – držme se pevně svého vyznání. 15 Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. 16 Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci.
5 Každý velekněz bývá vybírán z lidí, aby jako jejich zástupce přinášel Bohu dary a oběti za jejich hříchy. 2 Dovede být shovívavý k nevědomým a zbloudilým – vždyť i on sám podléhá slabosti, 3 a proto musí obětovat nejen za hříchy lidu, ale i za vlastní. 4 Tuto čest si nikdo nemůže přivlastnit, ale musí ho povolat Bůh tak jako Árona.
5 Právě tak si ani Kristus nepřivlastnil slávu velekněze, ale dal mu ji Ten, který mu řekl:
„Ty jsi můj Syn,
já jsem ode dneška Otcem tvým.“ [v]
6 A jak říká zase jinde:
„Jsi knězem navěky
podle řádu Melchisedechova.“ [w]
7 On za svého pozemského života přinášel s hlasitým křikem a slzami modlitby a prosby Tomu, který ho mohl uchránit před smrtí, a ve své úzkosti byl vyslyšen. 8 Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti. 9 Jakmile dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo jej poslouchají, původcem věčného spasení, 10 když ho Bůh jmenoval veleknězem podle Melchisedechova řádu.
Směřujme k dospělosti
11 Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. 12 Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. 13 Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. 14 Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.
6 Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, 2 učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. 3 Dá-li Bůh, vydáme se dál.
4 Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, 5 okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku, 6 a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě! 7 Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží požehnání. 8 Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení.
9 Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spasení. 10 Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým. 11 Toužíme však, aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce, kdy se splní naše naděje. 12 Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.
Boží přísaha
13 Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě:
14 „Jistě ti nesmírně požehnám
a nesmírně tě rozmnožím.“ [x]
15 Abraham pak díky trpělivosti dosáhl zaslíbení.
16 Lidé vždy přísahají při někom vyšším a přísaha je pro ně potvrzením, o němž nemůže být spor. 17 Bůh ovšem chtěl dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, a tak svůj slib stvrdil přísahou. 18 A protože je nemožné, aby Bůh lhal, stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás, kdo jsme našli útočiště v nabídnuté naději.
19 Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, 20 kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, který se na věky stal veleknězem podle Melchisedechova řádu.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.