Chronological
Zákon Ducha
8 A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. 2 Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě [a] totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. 3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích, 4 aby spravedlivý požadavek Zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.
5 Lidé těla myslí na věci těla, ale lidé Ducha na věci Ducha. 6 Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. 7 Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. 8 Ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.
9 Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. 10 Je-li Kristus ve vás, pak je sice tělo kvůli hříchu mrtvé, ale duch žije díky spravedlnosti. 11 Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.
12 Nuže, bratři, nejsme nikterak povinni žít podle těla. 13 Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. 14 Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. 15 Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, [b] Otče! 16 Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. 17 A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.
Utrpení a sláva
18 Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit. 19 Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží zjevení Božích synů. 20 Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. Chová však naději, 21 že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do slavné svobody Božích dětí. 22 Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu. 23 A nejen ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme, zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. 24 Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? 25 Když ale doufáme v to, co nevidíme, pak to trpělivě očekáváme.
26 Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. 27 Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.
28 Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno [c] napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. 29 Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. 30 A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.
Co nás oddělí?
31 Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? 32 Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? 33 Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! 34 Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! 35 Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? 36 Jak je psáno:
„Pro tebe nás zabíjejí v kteroukoli chvíli,
za ovce na porážku mají nás.“ [d]
37 V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje! 38 Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, 39 výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!
Izrael – Boží vyvolený
9 Říkám pravdu v Kristu, nelžu; i mé svědomí v Duchu svatém potvrzuje, 2 že v srdci nosím hluboký zármutek a neustálou bolest. 3 Přál bych si sám být zavržen od Krista ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných, 4 Izraelitů! Jim totiž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení, 5 jejich jsou otcové a z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky! Amen.
6 Ale ne že by Boží slovo selhalo. Ne všichni z Izraele jsou totiž opravdu Izrael. 7 Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou símě Abrahamovo. Říká přece: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ [e] 8 To znamená, že Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení. 9 Šlo totiž právě o slovo zaslíbení: „V tento čas přijdu a Sára bude mít syna.“ [f] 10 A to není vše. Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. 11 Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení 12 (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ [g] 13 Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“ [h]
14 Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě! 15 Už Mojžíšovi přece řekl:
„Smiluji se, nad kým se smiluji,
a slituji se, nad kým se slituji.“ [i]
16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává. 17 Faraonovi přece Písmo říká: „Proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“ [j] 18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.
Hrnčíř a nádoby
19 Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vzepřel jeho vůli?“
20 Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ [k] 21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. 22 A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? 23 Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, 24 totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?
25 Jak stojí u Ozeáše:
„Ne svůj lid nazvu lidem svým,
nemilovanou budu milovat.“ [l]
26 „Na místě, kde slýchali: ‚Nejste můj lid,‘
syny živého Boha se budou jmenovat.“ [m]
27 Izaiáš pak volá ohledně Izraele:
„I kdyby synů Izraele bylo jak písku v moři,
jen hrstka z nich se zachrání.
28 Hospodin učiní rázný konec,
vykoná svůj soud nad zemí.“ [n]
29 A ještě předtím Izaiáš řekl:
„Kdyby nám Hospodin zástupů
nenechal aspoň símě naživu,
už bychom byli jako Sodoma,
dopadli bychom jako Gomora!“ [o]
Kámen úrazu
30 Co na to řekneme? Že pohané, kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry. 31 Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl. 32 Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu, 33 jak je psáno:
„Hle, pokládám na Sionu
kámen úrazu a skálu pohoršení;
kdokoli však v něj věří,
se jistě nezklame.“ [p]
10 Bratři, toužím celým srdcem a modlím se k Bohu za spásu Izraele. 2 Mohu dosvědčit, jak horlí pro Boha, jenže v nevědomosti. 3 Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží. 4 Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří.
Slovo je ti blízko
5 O spravedlnosti ze Zákona píše Mojžíš takto: „Člověk, který ty věci plní, z nich bude žít.“ [q] 6 Spravedlnost z víry však mluví takto: „Neříkej si v srdci: Kdo vystoupí do nebe?“ (totiž přivést Krista dolů) 7 ani: „Kdo sestoupí do propasti?“ (totiž vyvést Krista z mrtvých). 8 Co tedy říká? „Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci“ [r] (totiž to slovo víry, které kážeme).
9 Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10 Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. 11 Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“ [s] 12 Mezi Židem a Řekem tedy není rozdíl: všichni mají téhož Pána, štědrého ke všem, kdo ho vzývají. 13 Vždyť „Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn.“ [t]
Kdo uvěřil naší zprávě?
14 Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? 15 A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno:
„Jaká nádherná podívaná
je příchod poslů dobrých zpráv!“ [u]
16 Ne všichni ale přijali evangelium. Vždyť už Izaiáš říká: „Kdo, Hospodine, uvěřil naší zprávě?“ [v] 17 Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.
18 Ptám se ale: Copak neslyšeli? Právě naopak:
„Po celé zemi se jejich hlas šíří,
v nejzazších končinách jejich slova zní.“ [w]
19 Ptám se tedy: Copak Izrael nerozuměl? Už Mojžíš kdysi řekl:
„Kvůli těm, kdo nejsou národ,
vzbudím ve vás žárlivost,
kvůli nevědomému národu
vás popudím k hněvu.“ [x]
20 Izaiáš to říká ještě odvážněji:
„Dal jsem se najít těm, kdo mě nehledali,
ukázal jsem se těm, kdo o mě nestáli.“ [y]
21 O Izraeli však říká:
„Po celý den jsem vztahoval ruce
k lidu nevěřícímu a vzpurnému.“ [z]
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.