Chronological
1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Všechno je marnost
2 Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! 3 K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
4 Jedno pokolení odchází a jiné přichází,
země však nehnutě trvá navěky.
5 Slunce vychází a znovu zapadá,
aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
6 Severní vítr se mění v jižní,
sem a tam točí se, tam a sem,
kolem dokola stále vrací se.
7 Veškeré řeky do moře míří,
moře se ale nepřeplní.
Tam, odkud pramení, se řeky vrací,
aby pak odtamtud znovu plynuly.
8 Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,
člověk to ani nemůže vyslovit!
Oko se pohledem nikdy nenasytí,
ucho se nenaplní slyšením!
9 Co bylo dříve, to zase bude,
to, co se dělo, se bude dít.
Není nic nového pod sluncem.
10 Copak je něco, o čem se dá říci:
Pojď se podívat na něco nového?
Vždyť to tu bylo už celé věky,
bylo to na světě dávno před námi!
11 Není památky po našich předcích,
tak jako nebude po našich potomcích:
Ani památky nezbude po nich
mezi těmi, kdo je nahradí.
Bídný úkol
12 Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. 13 Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. 14 Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
15 Co je křivé, se narovnat nedá,
co chybí, se nedá nahradit.
16 Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění, 17 rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.
18 Čím více moudrosti, tím více mrzutosti;
kdo množí vědění, množí žal.
Nic jsem si neodepřel
2 Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost. 2 O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to? 3 Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem.
4 Proto jsem podnikal nemálo věcí:
Vystavěl jsem si paláce,
vysázel jsem si vinice.
5 Zakládal jsem parky a zahrady,
plnil je stromy s rozličným ovocem.
6 Zbudoval jsem si vodní nádrže,
zavlažoval z nich háje se stromky.
7 Pořídil jsem si otrokyně a otroky,
měl jsem dostatek domácí čeledi.
Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí,
měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív.
8 Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady,
poklady králů, poklady mnoha krajin.
Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky,
lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín.
9 Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku. 10 Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění.
Omrzel mě život
11 Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem!
12 Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!) 13 Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota.
14 „Moudrý má oči otevřené,
hlupák však bloudí v tmách.“
Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva! 15 Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost.
16 Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt. 17 Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem!
18 Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník. 19 Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost.
20 Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem! 21 Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc.
22 K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem? 23 Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.
24 Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží. 25 Vždyť kdo by bez něj [a] mohl jíst a všeho užívat? 26 Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.
Vše má svůj čas
3 Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
2 Je čas rodit se a čas umírat,
čas sázet a čas sadbu vytrhat,
3 čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat,
4 čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
5 čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
6 čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,
7 čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat,
8 čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.
9 Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění? 10 Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. 11 On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.
12 Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života. 13 Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!
14 Vím, že vše, co Bůh dělá, trvá navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho nic odejmout. A proč to Bůh dělá? Aby před ním měli bázeň.
15 Co je, už bylo.
Co bude, už je.
Co minulo, Bůh vyhledá.
Z prachu do prachu
16 A ještě něco jsem viděl pod sluncem: Namísto práva zlo, namísto spravedlnosti zlo. 17 Pomyslel jsem si: Spravedlivého i zlého Bůh přivede na soud; tam přijde čas na každý skutek i úmysl.
18 Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř. 19 Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost! 20 Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí. 21 Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?
22 Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost?
Závidím mrtvým
4 Když jsem se rozhlédl, znovu jsem viděl jen samé bezpráví pod sluncem: Slzy utiskovaných – útěcha nikde. Moc v rukou utiskovatelů – útěcha nikde! 2 Proto závidím dávno mrtvým spíše než těm, kdo jsou dosud naživu. 3 Nejšťastnější je ale ten, kdo ještě nebyl a neviděl zlo, které se děje pod sluncem!
4 Shledal jsem také, že všechno pachtění a snaha o úspěch pramení z lidské závisti vůči bližnímu. I to je marnost a honba za větrem!
5 Hlupák do klína složí ruce
a potom sžírá se.
6 Lepší špetka klidu
než náruč námahy
a honba za větrem!
Dvěma je lépe
7 Když jsem se rozhlédl, viděl jsem další marnost pod sluncem: 8 Někdo je sám a nikoho nemá, je bez dětí a bez bratrů. Jeho pachtění ale nebere konce, očima lační po větším bohatství. „Pro koho se to vlastně pachtím, proč si odpírám všechno pohodlí? I to je marnost a bídné úsilí.“
9 Lépe je dvěma nežli samotnému;
jejich námaha má štědrou odměnu:
10 Padne-li jeden z nich, druhý ho zvedne,
padne-li osamělý, běda, kdo zvedne jej?!
11 Dva lidé spolu spící lépe zahřejí se,
jak ale zahřeje se ten, kdo spí sám?
12 Je-li napaden jeden, dva spolu odolají;
trojitý provázek se těžko přetrhne!
13 Lepší je chudý a moudrý mladík než starý a pošetilý král, který si ani nenechá poradit. 14 Bývalý vězeň se může stát králem, rozený král zase chudákem. 15 Viděl jsem, že všichni, kdo žili pod sluncem, drželi s oním mladíkem, který nastoupil po králi. 16 Stanul v čele nespočetných zástupů, těm, kdo přišli potom, se ale nelíbil. Ano, i to je marnost a honba za větrem.
Nespěchej mluvit
17 Dej pozor na své kroky, když jdeš do Božího domu. Přicházej raději naslouchat než přinášet oběť hlupáků – ti ani nevědí, jak špatně jednají!
5 Nespěchej mluvit, neukvapuj se, než něco řekneš před Bohem. Bůh je v nebi a ty na zemi, proto si ušetři spoustu slov.
2 Z množství práce jsou těžké sny,
množstvím slov mluví hlupáci.
3 Když Bohu něco slíbíš, neotálej to splnit; [b] hlupáky totiž nemá v oblibě. Cokoli slíbíš, splň! 4 Bylo by lepší nic neslibovat, než když jsi slíbil a nesplnil. 5 Nedovol svým ústům, aby tě přivedla k hříchu, neříkej Božímu poslu, žes to tak nemyslel. Proč máš svou řečí hněvat Boha, takže by zničil vše, cos dokázal?
6 Množství snů je pouhá marnost,
stejně tak spousta slov –
proto se Boha boj!
Peněz se nenasytíš
7 Když někde uvidíš, jak je utiskován chudý a jak je lidem odpíráno právo a spravedlnost, nebuď tou věcí nijak překvapen. Vysoce postaveného totiž chrání vyšší a ještě vyšší jsou nad nimi. 8 Úrodu země si dělí všichni, na poli přece vydělá i král.
9 Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí;
kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost.
I to je marnost.
10 Větší majetek živí víc lidí,
co z něj tedy má jeho majitel?
Je to jen pastva pro oči.
11 Kdo pracoval, ten sladce spí,
ať jedl málo nebo moc;
boháč však nespí pro sytost.
Jak přišel, tak odchází
12 Je hrozná bolest, kterou jsem viděl pod sluncem: Bohatství, které majitel kupí ke svému vlastnímu neštěstí. 13 Nešťastným obratem může to bohatství ztratit; když zplodí syna, nezanechá mu vůbec nic. 14 Z lůna své matky vyšel nahý a stejně, jak přišel, zase odchází – vůbec nic si s sebou neodnese přes všechno svoje pachtění. 15 To je právě ta hrozná bolest: Stejně, jak člověk přišel, tak zase musí odejít. Co z toho bude mít, že se pachtil za větrem? 16 Všechny své dny strávil ve tmě – v tolika trápeních, v bolesti, ve zlobě!
17 A tak jsem viděl, v čem spočívá štěstí: Je správné jíst a pít a užít potěšení při všem tom lopotném pachtění v těch pár dnech života pod sluncem, které člověku Bůh dal – vždyť to je jeho údělem. 18 Komu Bůh dopřál bohatství a jmění a dovolil mu jich užívat, ať přijme svůj úděl a raduje se uprostřed svého pachtění – vždyť je to Boží dar! 19 Komu Bůh dává do srdce radost, ten sotva pomyslí na krátkost života.
Duše zůstává hladová
6 Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi: 2 Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít – nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!
3 Kdyby měl člověk třeba sto dětí
a dožil se velké spousty let,
kdyby však v životě nezakusil štěstí
a nakonec neměl ani hrob,
pak říkám, že i potracené dítě
je šťastnější než on!
4 Přišlo nazmar a ve tmě zmizí,
jeho jméno zůstane skryto v tmách,
5 nevidí slunce a o ničem neví,
narozdíl od něj má ale klid.
6 Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let,
kdyby však štěstí nezažil –
což všichni tamtéž nemíří?
7 Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová. 8 Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi? 9 Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.
10 Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je – s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit. 11 Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má? 12 Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.