Chronological
Jobova závěrečná řeč
29 A Job pokračoval ve své promluvě:
2 „Kéž by mi bylo jako za dávných časů,
za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,
3 kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou
a v jeho světle jsem chodil tmou!
4 Jako tenkrát v mém nejlepším věku,
kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
5 kdy ještě Všemohoucí býval se mnou
a mé děti všude kolem mě.
6 Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně,
ze skály prýštily mi proudy oleje.
7 Když jsem chodíval k městské bráně,
abych své místo na prostranství zaujal,
8 mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě,
kmeti vstávali mi na pozdrav,
9 přední mužové své řeči přerušili,
ruku si kladli na ústa,
10 hlasy hodnostářů umlkaly,
jazyk jim přilnul na patra.
11 Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil,
kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
12 chudáka v jeho křiku že vysvobozuji
a také sirotka, jenž nemá zastánce.
13 Snášela se na mě žehnání umírajících,
vdově jsem vracel radost do srdce.
14 Jak šatem jsem se halil spravedlností,
právo mi bylo pláštěm i turbanem.
15 Byl jsem očima pro slepé
a nohama pro chromé,
16 otcem jsem býval pro chudé,
zasazoval se o právo cizince.
17 Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet
z čelistí jsem jim vyrval úlovek.
18 Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě,
až mých dnů bude jak písku u moře.
19 Mé kořeny budou sahat až k vodě,
rosa bude nocovat v mé koruně.
20 Má sláva stále čerstvá zůstane,
můj luk stále pevný v ruce mé.‘
21 Naslouchali mi napjatě,
tiše očekávali rady mé.
22 Neměli co dodat po mém slově,
má řeč je svlažovala jako krůpěje.
23 Čekávali na mě jak na déšť,
na jarní vláhu čekali dychtivě.
24 Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit,
světlo mé tváře nechtěli zaplašit.
25 Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr,
žil jsem jako král ve své družině,
jako ten, kdo těší truchlivé.
30 Teď se mi ale vysmívají
ti, kdo jsou mladší nežli já –
ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil
ani ovčáckého psa!
2 Síla jejich rukou k čemu mi může být?
Jejich zmužilost je dávno pryč.
3 Nouzí a hladem vyzáblí
vyprahlou zemí se toulají,
nocí zkázy a pustoty.
4 Mezi křovím sbírají listy lebedy,
kořínky jalovce se chtějí nasytit.
5 Lidé je ze svého středu vyhnali,
křičí za nimi jak za zloději.
6 Ve strmých roklích bydlet musejí,
v děrách do země a v jeskyních.
7 Hýkají jako osli ve křoví,
spolu se choulí pod kopřivy –
8 hlupáci, kteří ani jméno nemají,
kteří jsou ze země bičem vyhnáni!
9 Teď ale o mně skládají písničky,
stal jsem se pro ně příslovím.
10 Už zdálky jsem jim odporný,
plivat do tváře se mi nestydí.
11 Když Bůh můj provaz potupně povolil,
i oni odhodili všechny zábrany.
12 Lůza povstává po mé pravici,
nohy mi chtějí podrazit,
připravují cesty, aby mě zničili.
13 Mou stezku rozkopali,
na mojí zkáze pracují
a nikdo jim v tom nebrání.
14 Širokou průrvou pronikají,
jak záplava se valí troskami.
15 Všechny ty hrůzy se na mě vrhly,
mou důstojnost jako by vichr uchvátil,
jak oblak rozplynulo se mé bezpečí.
16 Teď už mě ale duše opouští,
zmocňují se mě dny soužení.
17 Bůh ve mně v noci drtí kosti,
bolest mě sžírá, nedá se utišit.
18 Ohromnou silou mě drží za šaty, [a]
v límci košile chce mě uškrtit.
19 Do bláta mě odmrštil,
prachu a popelu jsem podobný.
20 Křičím k tobě, a ty neodpovídáš;
stojím tu, a ty jen přihlížíš.
21 Proměnil ses mi v ukrutníka,
veškerou silou na mě útočíš.
22 Vysoko ve větru mě unášíš,
smýkáš mnou v hrozné vichřici.
23 Vedeš mě na smrt, to jistě vím –
do domu určeného všem živým.
24 Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne,
když volá o pomoc ve své pohromě.
25 Copak jsem nad ubožákem neplakal?
Neměl jsem soucit pro chudáka?
26 Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo,
namísto světla mě temno přepadlo.
27 Mé nitro bouří, nedá se utišit,
dostihly mě dny soužení.
28 Nevidím slunce, chodím ve chmurách,
přede všemi vstávám a naříkám.
29 Mé vytí připomíná šakaly,
vydávám skřeky se pštrosy.
30 Kůže na těle mi zčernala,
v kostech mi plane horečka.
31 Truchlivě zvučí moje citera,
z mé píšťaly se line pláč.
31 Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima,
že se nebudu dívat po dívkách.
2 Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí,
jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,
3 ne-li neštěstí pro zlosyna,
ne-li pohromu pachatelům zla?
4 Copak Bůh nehledí na mé cesty,
copak nepočítá všechny mé kroky?
5 Jestli jsem v životě jednal falešně,
jestli jsem kdy pospíchal konat lest –
6 pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé,
ať se ubezpečí o mé nevině!
7 Jestli má noha z cesty zabloudila,
jestli mé srdce odešlo za očima,
jestli mi na rukou špína ulpěla –
8 pak ať co zaseji, sní někdo jiný,
ať jsou mé ratolesti vykořeněny!
9 Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést,
jestli jsem číhal u dveří přítele –
10 pak ať má žena pro jiného mele,
ať s ní jdou jiní do postele!
11 Byl by to přece zvrhlý zločin,
byl by to trestuhodný hřích,
12 byl by to oheň k záhubě spalující,
vykořenil by vše, co pěstuji!
13 Copak jsem svému služebníku odepřel právo
nebo své služebnici, když měli se mnou spor?
14 Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář?
Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?
15 Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě?
Nezformoval nás jeden a týž v lůně matčině?
16 Copak jsem nevnímal potřeby chudých,
nechal jsem pohasínat oči vdovy?
17 Copak jsem jedl svůj chléb sám
a sirotkům z něj nedával?
18 Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal,
od svého dětství jsem vdovám pomáhal.
19 Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů,
jak ubožák nemá ani přikrývku?
20 Copak mi takový ze srdce nežehnal,
když se vlnou mých ovcí zahříval?
21 Jestli má ruka někdy napadla sirotka,
protože jsem viděl, že soud na mě dá –
22 pak ať mi vyrvou paži z ramena,
ať je má ruka v lokti zlomena!
23 Božího trestu jsem se přece bál,
před jeho vznešeností bych neobstál!
24 Copak jsem snad kdy doufal ve zlato,
nazýval jsem drahý kov svou jistotou?
25 Copak mě těšilo, jak velké jmění mám
a kolik toho svou rukou vydělám?
26 Copak jsem obdivoval zářící slunce
a měsíc putující ve své nádheře,
27 takže bych se v srdci dal tajně svést
a rukou jim od úst poslal polibek?
28 I to by byl přece trestuhodný hřích,
zrazoval bych tím Boha na nebi! [b]
29 Copak mě těšilo neštěstí nepřítele,
copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?
30 Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit
tím, že bych na něj svolával kletby.
31 Copak si mí domácí museli stěžovat:
‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?
32 Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat,
své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.
33 Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky? [c]
Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?
34 Měl jsem snad strach před hlučícím davem,
bál jsem se posměchu svého kmene,
takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?
35 Kéž by mi někdo poskytl slyšení!
Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví!
Ať můj žalobce předloží svůj spis!
36 Rád ho budu nosit na vlastních ramenou,
ozdobím se jím jako korunou!
37 Všechny své kroky před ním rád vypovím,
předstoupím před něj jako princ!
38 Jestli má půda křičí proti mně
a její brázdy pláčí společně,
39 jestli jsem její plody jedl bezplatně
a mořil její nájemce –
40 pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice
a plevel místo ječmene!“ [d]
41 Zde Jobova řeč končí.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.