Chronological
24 Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘ [a]
proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí?
2 Jsou takoví, kteří posouvají mezníky
a pasou stáda, která ukradli.
3 Sirotkům odvádějí osla pryč
a vdově berou býka do zástavy.
4 Ubožáky z cesty srážejí,
až se chudí skrývají všude po kraji.
5 Jiní jsou jak divocí osli na poušti,
vycházejí za prací, jako by kořist hledali;
potravu pro děti shánějí na pláních.
6 Sklízejí na poli, které jim nepatří,
paběrkují na vinicích lidí zlých.
7 Nocují nazí, oděv nemají,
v chladu jim chybí přikrývky.
8 Horské lijáky je smáčejí,
choulí se ke skále, nemají přístřeší.
9 Jiní zas sirotka od prsu uloupí,
vezmou ho chudákům do zástavy.
10 Ti chodí nazí, oděv nemají,
o hladu cizí snopy snášejí.
11 Vytlačují olej mezi kameny,
o žízni šlapou vinný lis.
12 Sténání umírajících z města zní,
raněné duše o pomoc volají –
copak to Bohu nevadí?!
13 Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají,
k jeho cestám se neznají
a jeho stezek se nedrží.
14 Vrah vstává, když se zešeří,
aby zabíjel ubohé chudáky;
jako zloděj se nocí odplíží.
15 Cizoložné oko soumrak vyhlíží,
‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si
a tvář si rouškou zahalí.
16 Za tmy se do domů vlamují,
ve dne jsou doma zavření;
ke světlu se neznají.
17 Těm všem je temno svítáním,
přátelí se totiž s hrůzou tmy.
18 Ať voda takové rychle odplaví,
ať jsou prokleté jejich pozemky,
ať nikdo nezamíří k jejich vinicím!
19 Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh,
tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.
20 Ať na ně zapomene matčin klín,
ať jsou pochoutkou pro červy.
Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny,
ať jsou jak stromy větrem zlomeni.
21 Ať obcují s neplodnou, která nerodí,
vdovu ať opustí bez jmění!
22 Bůh svojí mocí i silné zachvátí;
i při svém postavení si nejsou jistí životy.
23 Dává jim pocit bezpečné opory,
jeho oči však jejich cestu sledují.
24 Načas se vyvýší, a hned jsou pryč,
sníženi budou a jako všichni sklizeni,
jako klasy budou skoseni.
25 Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí?
Kdo moji výpověď může vyvrátit?“
Kdo může být čistý?
25 Bildad Šuchský mu na to řekl:
2 „Bohu náleží vláda i úcta,
on působí pokoj na svých výšinách.
3 Dá se snad jeho vojsko spočítat?
Je někdo, nad kým jeho světlo nevstává?
4 Může snad člověk být v právu před Bohem?
Může být čistý, kdo z ženy zrodil se?
5 Vždyť ani měsíc dost světla nedává,
ani hvězdy nejsou ryzí před jeho očima.
6 Co potom pouhý lidský červ,
smrtelník, jenž je larvě podoben?“
Jen šepot o něm slyšíme
26 Job na to řekl:
2 „Jak pěkně umíš slabému pomoci!
Jak jsi bezmocného přímo zachránil!
3 Jakou radu jsi bláhovému udělil!
Jak hluboké pochopení jsi tu projevil!
4 Komu chceš tyhle řeči vykládat?
Jaký duch to z tebe promlouvá?
5 Mrtví se před Bohem chvějí v hlubinách,
pod vodou s těmi, kdo prodlévají tam.
6 Před ním je nahé samo záhrobí,
neskryje se před ním říše záhuby.
7 On prostírá sever nad prázdnem,
zavěšuje zemi na ničem.
8 On váže vody do oblak,
mračno pod nimi se však netrhá.
9 On zahaluje úplněk,
mrakem ho přikrývá jako závojem.
10 Vykroužil obzor nad vodní hladinou,
tam, kde je hranice světla s temnotou.
11 Nebeské pilíře třesou se,
děsí se při jeho pohrůžce.
12 On svojí mocí moře utišil,
netvora rozdrtil svou moudrostí.
13 Nebe svým dechem rozjasnil,
slizkého hada svou rukou poranil.
14 A to jsou z jeho cest pouhé okraje,
jen slabý šepot o něm slyšíme –
burácení jeho moci kdo by rozuměl?“
Trvám na své nevině
27 A Job pokračoval ve své promluvě:
2 „Při Bohu živém, který mi upřel právo,
při Všemohoucím, jenž naplnil mě trpkostí,
3 přísahám, že dokud je ve mně život,
dokud mám v chřípí Boží dýchání,
4 nevypustím ze rtů žádnou podlost,
nebudu mluvit jazykem falešným.
5 V žádném případě vám nedám za pravdu,
své bezúhonnosti se jakživ nezřeknu.
6 Trvám na své nevině – té se nepustím,
po celý život mám čisté svědomí!
7 Kéž by mí protivníci byli odhaleni jako zlosyni
a ti, kdo mě napadají, jako zločinci!
8 Copak má bezbožný nějakou naději,
když ho Bůh zabíjí, obírá o duši?
9 Copak Bůh vyslyší jeho volání,
když na něj přijde soužení?
10 Copak je Všemohoucí jeho rozkoší?
Volá snad k Bohu bez ustání?
11 Poučil jsem vás o Božím jednání,
o Všemohoucím jsem nic netajil.
12 Vždyť jste to všichni sami viděli –
proč tedy mluvíte takové nesmysly:
13 ‚Takový osud dává Bůh ničemům,
dědictví, jež Všemohoucí svěřuje tyranům. [b]
14 I kdyby měl spoustu dětí, všechny čeká meč,
chlebem jeho ratolesti nenasytí se.
15 Pozůstalé po něm pohřbí mor,
nebudou oplakáváni od svých vdov.
16 I kdyby stříbra jak prachu nakupil,
i kdyby šatů jak bláta navršil,
17 spravedlivý oblékne si, co on hromadil,
jeho stříbro po něm zdědí nevinný.
18 Jak pavouk buduje si svůj dům,
je ale chatrný jak chýše hlídačů.
19 Ulehne jako boháč, a je to naposled;
když oči otevře, nic mu nezbude.
20 Hrůzy ho postihnou jako povodeň,
uprostřed noci ho vichr odnese.
21 Východní vítr ho odnese kdovíkam,
odvane ho daleko z jeho domova.
22 Vrhne se na něj beze vší lítosti,
právě když bude chtít před ním utéci.
23 Posměšně zatleská mu svýma rukama,
s pískotem vyžene ho z jeho domova.‘“
Píseň o skryté moudrosti
28 Stříbro má své naleziště,
zlato má místo, kde čistí se.
2 Železo lidé těží ze země
a kámen taví v měď.
3 Vytlačují tmu za nové hranice,
pronikají každou krajní mez,
po rudě pátrají v černé tmě.
4 Šachty razí, kam poutník nezavítá,
kam ani nezabloudí noha člověka,
spouští se na laně, kde není živáčka.
5 Země na povrchu skýtá chleba,
v jejích hlubinách však sálá žár.
6 Safír se ukrývá v jejích skalách,
blyští se tam zlatý prach.
7 Stezku tam nezná dravý pták,
nespatřilo ji oko jestřába.
8 Nekráčí po ní pyšná šelma,
lev nikdy nezavítá tam.
9 Lidé však na křemen vztahují ruku,
hory vyvracejí z kořenů.
10 Ve skále dokáží razit štolu,
očima pátrají po každém klenotu.
11 Zahradit umějí prosakující vodu,
skryté poklady vynášejí ke světlu.
12 Kde se však moudrost nalézá?
A rozumnost kde přebývá?
13 Člověk netuší, kudy k ní;
nenajde ji na zemi mezi živými.
14 Propast praví: „Ve mně není.“
Moře říká: „Nemám ji.“
15 Nedá se pořídit za zlato nejčistší,
její cenu nelze stříbrem vyvážit. [c]
16 Nedá se zaplatit zlatem ofirským,
vzácným onyxem ani safíry.
17 Zlato ani křišťál s ní nelze porovnat,
nedá se koupit za šperky ze zlata.
18 Korál či alabastr za zmínku nestojí,
cena moudrosti je nad perly.
19 Nevyrovnají se jí ani africké topasy,
nejryzejším zlatem se nedá zaplatit.
20 Odkud tedy moudrost vyvěrá?
A rozumnost kde přebývá?
21 Skrytá je očím všech živých na zemi
i ptákům na nebi je tajemstvím.
22 Záhuba i Smrt praví:
„Samy jsme o ní jen slyšely.“
23 Jen Bůh rozumí cestě k ní,
to on ví, kde se nachází.
24 On vidí všechny zemské končiny,
všechno pod nebem si prohlíží.
25 Když vítr silou obdařil
a vodu mírou odměřil,
26 když dešti určil cíl
a dráhu mrakům bouřkovým,
27 tehdy ji spatřil a ocenil,
prozkoumal ji a potvrdil.
28 A řekl člověku:
„Moudrost je v tom, ctít Hospodina,
rozum je v tom, varovat se zla.“ [d]
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.