Chronological
14 Smrtelník z ženy zrozený
má jen pár dnů – a plných trápení.
2 Jako květ vzejde a uvadne,
jako stín prchne, nezastaví se.
3 Přesto však z něho oči nespouštíš
a k soudu s tebou ho [a] poháníš.
4 Kdo umí nečisté v čisté obrátit?
Ani jediný!
5 Ty jsi mu spočítal jeho dny,
počet měsíců jsi mu odměřil,
dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.
6 Odvrať svůj pohled, nech ho být,
ať si užije život jako nádeník!
7 Strom, ten má aspoň naději:
Když bude poražen, znovu vyraší,
nic nezastaví jeho výhonky.
8 I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely,
i kdyby jeho kmen v prachu tlel,
9 jen ucítí vodu, vypučí zase,
jak mladý stromek větve vyžene.
10 Člověk však zemře a klesne bezvládně,
naposled vydechne – a kam se poděje?
11 Jako se vypařuje voda z jezer,
jako potok vyschne a vyprahne,
12 právě tak člověk lehne a nevstane;
dokud trvá nebe, neprobudí se,
nic nepřeruší jeho sen.
13 Kéž bys mě jen schoval v hrobě,
kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv,
a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!
14 Když člověk zemře, copak ožije?
Po všechny dny své těžké roboty
čekal bych na chvíli té úlevy!
15 Zavolal bys a já se ti ohlásil,
po díle svých rukou by ses roztoužil.
16 Ačkoli teď mé kroky počítáš,
pak už bys na můj hřích nečíhal.
17 Do měchu zapečetil bys mé přestupky
a moje viny přikryl bys.
18 Jako se však hora na prach rozdrolí,
jako se balvan z místa odvalí,
19 jako voda omílá kamení,
jako příval půdu odplaví –
takto ty bereš člověku naději!
20 Když ho napadneš, navždy odchází,
strnou mu rysy a ty ho propouštíš.
21 O slávě svých dětí pak neví nic,
nedozví se ani, zda budou nicotní.
22 Jediné, co cítí, je bolest v těle,
v duši oplakává jenom sám sebe.“
Ohrožuješ zbožnost!
15 Elifaz Temanský mu na to řekl:
2 „Má mudrc hlásat jalové názory,
v nitru se nadouvat větrem východním?
3 Má se hádat slovy bez smyslu
a řečmi bez užitku?
4 Ty ale ohrožuješ zbožnost
a bráníš rozjímání před Bohem!
5 Tvá ústa totiž vede špatnost
a rozhodl ses mluvit prohnaně.
6 Tvá ústa – ne já – tě odsoudí,
usvědčují tě vlastní rty!
7 Copak ses narodil jako první člověk?
Přišel jsi na svět před horami?
8 To jsi naslouchal Boží tajné radě?
Veškerá moudrost patří ti?
9 Copak víš něco, co my nevíme?
Čemu rozumíš, a my ne?
10 Na naší straně jsou kmeti šediví,
i tvého otce předčí věkem svým.
11 To ti nestačí ta Boží útěcha,
nelíbí se ti slova laskavá?
12 Čím ses tak nechal unést v srdci,
co ti tak zatemnilo oči,
13 že proti Bohu obracíš svůj hněv
a z úst vypouštíš takovouto řeč?
14 Co je člověk? Může snad být čistý?
Může být v právu, kdo je z ženy zrozený?
15 Ani na své anděly se Bůh nespoléhá,
ani nebe není ryzí před jeho očima.
16 Co potom člověk zlý a zkažený,
jenž hřeší, jako by vodu pil!
17 Něco ti povím, poslouchej,
to, co jsem viděl, ti budu vyprávět,
18 to, co hlásají mudrci,
když netají, co od svých předků přijali
19 (země byla dána jenom jim,
nikdo cizí k nim tenkrát nepatřil):
20 Darebák trpí bolestí po všechny své dny,
roky tyrana jsou spočteny.
21 Děsí se toho, co mu v uších zní,
když má klid, napadá ho útočník.
22 Nevěří, že by unikl temnotě,
neustále nad ním visí meč.
23 Bloudí tu jako potrava pro supy,
ví, že ho očekává den temnoty.
24 Úzkost ho svírá, tíseň děsí ho,
je jako král, jenž čeká na útok.
25 To proto, že proti Bohu vztáhl ruku,
proti Všemohoucímu se postavil,
26 tvrdošíjně se vrhl proti němu
obrněn svým štítem mohutným.
27 Svou tvář sice nechal zarůst tukem,
sádlem si pokryl slabiny,
28 bude však bydlet ve zbořených městech,
v domech, v kterých se nebydlí,
které se rozpadají v sutiny.
29 Bohatý nezůstane, jeho moc neobstojí,
jeho vliv nebude se šířit po zemi.
30 Takový neunikne temnotě,
jeho výhonek plamen sežehne,
dech Božích úst ho odvane.
31 Ať nikdo marně nespoléhá na marnost –
prázdnota bude jeho odplatou!
32 Uschne, než přijde jeho čas,
jeho větve se nebudou zelenat.
33 Bude jak réva, jež ztrácí hrozny nezralé,
jako oliva, jež setřásá svůj květ.
34 Spolek bezbožných je neplodný,
stany úplatkářů pohltí plameny.
35 Počnou trápení a zlo porodí,
v jejich nitru se líhnou lsti!“
Udělal si ze mě terč
16 Job na to řekl:
2 „Už jsem těch věcí slyšel přespříliš –
jako těšitelé jste ukrutní!
3 Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘
Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘
4 I já bych uměl mluvit jako vy,
kdybyste na mém místě usedli.
Svými řečmi bych vás uměl zahrnout,
potřásat nad vámi hlavou svou.
5 Svými ústy bych vás ale povzbudil,
slova mých rtů by byla útěchou.
6 Mluvím-li, má bolest se nemírní,
mlčím-li, v čem se mi uleví?
7 Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil.
Zničils mě i mé nejbližší!
8 Vrásky na mém těle svědčí proti mně,
má vyhublost vstává a obviňuje mě.
9 Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě,
můj sok proti mně zuby skřípe,
probodává mě pohledem.
10 Kdekdo si na mě ústa otevře,
s posměchem bijí mě do tváře,
všichni se srotili proti mně.
11 Bůh mě dal napospas ničemům,
předhodil mě zlosynům.
12 Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil,
chytil mě za krk a bil a bil!
Udělal si ze mě terč,
13 zasypává mě deštěm střel.
Bez milosti mě seká do slabin,
mou žluč nechá stříkat po zemi.
14 Dává mi jeden úder za druhým,
vrhá se na mě jako válečník.
15 Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem,
svým čelem ryji zem.
16 Tvář mi od pláče opuchla,
stín smrti mi leží na víčkách.
17 Já přece nemám na rukou násilí,
má modlitba je bez poskvrny!
18 Země, nepřikrývej moji krev,
můj křik ať odpočinku nedojde!
19 Mám svědka v nebi právě teď,
tam nahoře mám svého přímluvce.
20 Když se mi vysmívají přátelé,
k Bohu přes slzy dívám se.
21 Kéž by se člověk mohl s Bohem přít,
jako se lidé přou s přáteli!
22 Roky mně odměřené se chýlí ke konci,
odcházím na cestu, z níž se nevrátím.
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.