Chronological
Kéž by mě Bůh zahubil
6 Job na to řekl:
2 „Kéž by se má muka dala zvážit,
na váhy kéž by se vešla bída má!
3 Byla by těžší, než je písek v moři –
to proto slovy se téměř zalykám.
4 Šípy Všemohoucího se do mě zabodly,
jejich jed se mi vpíjí do ducha,
Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.
5 Hýká snad osel, když má dost trávy?
Bučí snad vůl, když má krmení?
6 Copak se jí mdlé jídlo bez soli?
Copak má nějakou chuť sliz?
7 Tyto věci se mi z duše protiví,
z takového jídla je mi k zvracení!
8 Kéž by se mé přání konečně splnilo,
kéž by Bůh naplnil mou naději –
9 že by mě Bůh ráčil rozmáčknout,
mávnutím ruky mě zahubit.
10 Pak by mi mohlo sloužit k útěše,
i když se svíjím v krutých bolestech,
že slovům Svatého jsem se nevzepřel.
11 Copak mám sílu, abych to vydržel?
Copak mě ještě něco čeká v životě?
12 Copak je má síla z kamene?
Copak je mé tělo bronzové?
13 Copak si mohu nějak pomoci?
Teď, když mě úspěch opustil?
14 Kdo není oddaný svému příteli,
úctu k Všemohoucímu opouští.
15 Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny,
jak řečiště, jež brzy vymizí.
16 Když taje led a sníh,
kalným proudem se rozvodní,
17 v době sucha se však vytratí,
v horku se vypaří a jsou pryč.
18 Jejich cesty se klikatí,
míří do pustin, kde zmírají.
19 Karavany z Temy je hledají,
výpravy ze Sáby v ně doufají,
20 jejich důvěra je ale zamrzí –
když k nim dorazí, čeká je zklamání.
21 Právě tak k ničemu jste teď vy:
Vidíte hrůzu a jste zděšeni.
22 Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘
nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?
23 ‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘
nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?
24 Poučte mě, a zmlknu hned,
v čem jsem pochybil, mi ukažte.
25 Jak mohou zraňovat slova upřímná!
Co vaše důkazy mohou dokázat?
26 To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat?
Copak jen do větru mluví ubožák?
27 Vy byste ale i o sirotka losovali,
vlastního přítele byste prodali!
28 Pohleďte na mě, prosím vás –
copak bych vám do očí lhal?
29 Přestaňte! Nepáchejte křivdu!
Přestaňte! Jsem přece v právu!
30 Copak jsem řekl něco špatného?
Copak nepoznám, co by mě zničilo?
7 Nemá člověk na zemi jen samou robotu?
Den za dnem jak nádeník žije tu.
2 Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká odměnu.
3 I mně byly dány měsíce prázdnoty,
přiděleny mi byly noci trápení.
4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘
A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.
5 Tělo mám červy a strupy pokryté,
rány na kůži mám zhnisané.
6 Jak tkalcovský člunek utekly mé dny
a bez naděje skončily.
7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech,
mé oči už nikdy štěstí nespatří.
8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď,
rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
9 Jako míjejí mraky a ztrácí se,
kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
10 Domů se už nikdy nevrátí,
nikdy se neukáže ve svém obydlí.
11 Proto už déle nemohu mlčet,
v soužení ducha musím promluvit,
své hořké duši musím ulevit.
12 Jsem snad moře, jsem snad drak,
abys nade mnou stavěl stráž?
13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví,
spánek ulehčí mému trápení.‘
14 Tehdy mě ale strašíš sny,
tehdy mě děsíš skrze vidění,
15 že bych se raději oběsil –
radši bych zemřel, než takhle živořil!
16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky!
Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!
17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný
a že ti tolik leží na srdci? [a]
18 Od samého rána se o něj zajímáš,
každičkou chvíli ho chceš sledovat.
19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak?
Ani slinu mě polknout nenecháš?
20 Když zhřeším, co ti to udělá,
ty Strážce člověka?!
Proč sis mě vybral za svůj terč?
Jsem ti [b] snad břemenem?
21 Proč neodpustíš můj hřích,
proč mě mé viny nezbavíš?
Brzy už ulehnu do prachu;
budeš mě hledat, a už tu nebudu!“
Hledej Boha
8 Bildad Šuchský mu na to řekl:
2 „Jak dlouho budeš takhle mluvit?
Tvé řeči jsou podobné vichřici!
3 Copak Bůh spravedlnost poruší?
Copak Všemohoucí právo převrací?
4 Pokud tvé děti proti němu zhřešily,
vydal je moci jejich vin.
5 Budeš-li ale pilně hledat Boha
a Všemohoucího prosit o milost,
6 budeš-li čistý a poctivý,
hned zase začne nad tebou bdít,
rozkvět tvých statků znovu obnoví.
7 Tvé počátky budou nicotné
oproti hojnosti, jež čeká tě.
8 Předchozích pokolení zeptej se,
na jejich otce dej.
9 My jsme jen včerejší, nevíme nic,
naše dny na zemi jsou pouhý stín.
10 Oni však poučí tě, oni ti povědí,
z hloubi svého srdce ti toto vyjeví:
11 Roste papyrus, kde nejsou bažiny?
Daří se rákosí bez vody?
12 Ještě se zelená, není posekán,
rychleji než tráva však náhle usychá.
13 Tak se povede těm, kdo na Boha nemyslí,
takto se vytratí doufání bezbožných.
14 Chatrnou mají naději,
na pavučinu se spolehli.
15 Opřít se o ni znamená pád,
kdo se jí drží, ten nezůstane stát.
16 Jiný však bují na slunci,
po celé zahradě rozpíná výhonky,
17 kořeny vplétá mezi kameny,
drží se skalnatého podloží.
18 Když je pak ze svého místa vytržen
a to místo řekne: ‚Neznám tě,‘
19 vida ho – jemu se šťastně povede,
vždyť jinde z prachu vykvete.
20 Bůh se bezúhonných nezříká,
nepodpoří však ruku bídáka.
21 Tvá ústa smíchem nakonec naplní,
písničku vloží na tvé rty.
22 Tví nepřátelé však budou mít plášť z ostudy,
ze stanu ničemů nezbude vůbec nic.“
Jak bych se obhájil?
9 Job na to řekl:
2 „Vím, je to tak, jistě máš pravdu.
Může snad člověk být před Bohem v právu?
3 Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k soudu,
z tisíce otázek by nezodpověděl jednu.
4 Má hlubokou moudrost a nesmírnou sílu –
uspěl snad někdy, kdo stanul proti němu?
5 On hory přenáší, než se kdo naděje,
poráží je, když hněvá se.
6 I zemí z místa pohnout dokáže,
tak že se třesou její pilíře.
7 Řekne slunci, a nevyjde,
svou pečetí hvězdy zakryje.
8 On sám roztahuje nebesa,
přes moře kráčí po vlnách.
9 Učinil Oriona i Velký vůz,
Plejády i souhvězdí na jihu.
10 On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
11 Když projde kolem, já ho nespatřím,
půjde dál, i když to netuším.
12 Když něco vezme, kdo mu zabrání?
Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘
13 Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá –
před ním se musí sklonit i pomocníci netvora!
14 Jak bych se tedy já před ním obhájil?
Jak najdu slova, abych ho obvinil?
15 Neobhájím se, i když jsem nevinný,
u svého Soudce bych musel o milost žadonit.
16 I kdyby se dostavil, když ho předvolám,
nevěřím, že by mi vůbec naslouchal.
17 Rozdrtil by mě vichřicí,
pro nic za nic by mé rány rozmnožil.
18 Nenechal by mě ani nadechnout,
nasytil by mě samou útrapou.
19 Přemoci ho? Hle – je nejsilnější!
Jít s ním na soud? Kdo ho [c] předvolá?
20 I kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí;
i kdybych byl bezúhonný, řekne, že jsem zvrácený.
21 Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží –
už se mi nechce žít!
22 Všechno je jedno, proto řekl jsem:
On hubí bezúhonného spolu s bídákem!
23 Když zhoubná rána náhle dopadne,
zoufalství nevinných on se zasměje.
24 Když země padne do rukou bídáka,
zrak jejích soudců on sám zakrývá –
a když ne on, kdo pak?
25 Rychleji než běžec utekly mé dny,
šťastné nebyly, teď jsou pryč.
26 Jak rákosové čluny kolem propluly,
jak orel řítící se za svou kořistí.
27 Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem,
zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘
28 Jenže se děsím všech svých trápení –
neosvobodíš mě, to dobře vím.
29 Jsem předem odsouzen –
proč bych se snažil zbytečně?
30 I kdybych se ve sněhu vykoupal,
i kdybych si dlaně louhoval,
31 stejně mne shodíš do žumpy,
že i svému plášti budu odporný.
32 On není člověk jako já,
abych se mu postavil, abychom společně k soudu šli.
33 Kéž by mezi nás vstoupil prostředník,
který by na nás oba ruku položil!
34 Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil,
abych nebyl zastrašen jeho hrůzami.
35 To bych pak promluvil a neměl bych z něj strach,
se mnou to ale není tak!
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.