Chronological
Prolog
1 V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. 2 Měl sedm synů a tři dcery, 3 jeho stáda čítala 7 000 ovcí, 3 000 velbloudů, 500 párů dobytka a 500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. Mezi všemi východními národy mu nebylo rovného. 4 Jeho synové, každý ve svůj den, pořádali ve svých domech hostiny a zvali také své tři sestry, ať přijdou jíst a pít s nimi. 5 Jakmile dny těch hodů skončily, Job pro ně posílal, aby je posvětil. Od časného rána obětoval za každého z nich zápalné oběti, neboť si říkal: „Co když mé děti zhřešily a v duchu zlořečily Bohu.“ Tak to Job činíval pokaždé.
Všiml sis mého služebníka?
6 Jednoho dne, když synové Boží [a] přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan. [b] 7 „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
8 „A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“
9 „Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namítl satan Hospodinu. 10 „Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji. 11 Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
12 „Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“
A s tím satan od Hospodina odešel.
13 Jednoho dne, když Jobovi synové a dcery jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, 14 dorazil k Jobovi posel: „Orali jsme s dobytkem a vedle se pásly oslice,“ řekl, 15 „když vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
16 Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Boží blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence a všichni shořeli. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
17 Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Chaldejci se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
18 Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, 19 když vtom se od pouště přihnal mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zřítil. Tvé děti jsou mrtvé. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
20 Nato Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu. Potom padl na zem a klaněl se:
21 „Nahý jsem vyšel z lůna své matky,
nahý se k ní zas navrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal.
Ať je požehnáno jméno Hospodin!“
22 V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z ničeho špatného.
Zlořeč Bohu a zemři
2 Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan, aby předstoupil před Hospodina. 2 „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
3 „A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Až dosud vytrval ve své bezúhonnosti, ačkoli jsi mě podnítil, abych ho bezdůvodně trápil.“
4 „Kůži za kůži! Za svůj život člověk dá vše, co má,“ namítl satan Hospodinu. 5 „Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na tělo a kosti – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
6 „Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Ať je ve tvé moci. Musíš ho ale nechat naživu.“
7 S tím satan od Hospodina odešel a ranil Joba od hlavy až k patě hroznými vředy.
8 Job seděl v popelu a škrábal se střepem. 9 „Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka. „Zlořeč Bohu a zemři!“
10 „Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“
V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.
11 Když o všem tom zlém, co Joba potkalo, uslyšeli jeho tři přátelé, vypravili se každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuchu a Sofar z Naámy. Shodli se, že ho společně půjdou navštívit, aby ho politovali a potěšili. 12 Uviděli ho už zdálky a byl k nepoznání. Dali se do hlasitého pláče, roztrhli své pláště a sypali si na hlavu prach, až létal k obloze. 13 Sedm dní a sedm nocí s ním proseděli na zemi, a když viděli tu nesmírnou bolest, nikdo mu neřekl ani jediné slovo.
Ukrutní těšitelé
Proč jsem nezemřel
3 Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil. 2 Job tehdy řekl:
3 „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, [c]
i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!
4 Kéž by se zatměl onen den,
Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl,
kéž vůbec nezačal s úsvitem!
5 Kéž by ho pohltila černá tma,
mračno kéž by ho bylo přikrylo,
zatmění kéž by ho přemohlo!
6 I tu noc měla zachvátit temnota,
aby se do roku nemohla počítat,
do počtu měsíců aby nevešla!
7 Ach ta noc – kéž byla neplodná,
radostný výkřik poznat neměla!
8 Zaklínači dnů ji měli proklínat,
ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.
9 Kéž tehdy zhasla její Jitřenka,
nadarmo kéž by na světlo čekala,
paprsky úsvitu vidět neměla!
10 Své lůno přede mnou měla uzavřít,
mé oči ušetřit všeho trápení.
11 Proč jsem už v lůnu nezhynul?
Proč jsem nezemřel při porodu?
12 Proč tu byl klín, jenž mě přitulil?
Proč prsy, z nichž jsem pil?
13 Byl bych teď ležel a mlčel bych,
odpočíval bych v pokoji
14 společně s králi a velmoži,
jejichž stavby jsou už troskami,
15 anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem,
kteří si příbytky naplnili stříbrem!
16 Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán,
jako nemluvně, jež světlo nevídá?
17 Tam už ničemové nikoho netrápí,
tam si odpočinou všichni zdeptaní.
18 Také i vězni tam najdou úlevu,
neuslyší tam už pokřik biřiců.
19 Malí i velcí jsou tam vedle sebe,
otrok je bez pána, na svobodě.
20 K čemu je dáno světlo ubohým
a život zatrpklým;
21 těm, kteří na smrt marně čekají,
ač ji hledají víc než poklady;
22 těm, kteří jásají radostí,
jakmile hrobu dosáhli?
23 K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí
a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?
24 Mým denním chlebem je teď jen sténání,
můj nářek proudí jako potoky.
25 Stalo se mi to, čeho jsem se bál,
potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!
26 Nemám pokoj, nemám klid,
nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“
Teď došlo na tebe
4 Elifaz Temanský mu na to řekl:
2 „Sneseš, když na tebe někdo promluví?
Je těžké neříci vůbec nic. v 3 Sám přece dovedls mnohé poučit,
pokleslým rukám jsi uměl dodat sil.
4 Tvá slova klopýtajícího zvedala,
posiloval jsi podlomená kolena.
5 Teď došlo na tebe – a neseš to těžce;
tebe to zasáhlo, a děsíš se.
6 Už není ti oporou zbožnost tvá?
Tvá bezúhonnost už ti naději nedává?
7 Zhynul snad někdy nevinný?
Vzpomeň si! Kde byli vyhlazeni poctiví?
8 Ti, kdo ořou zlo, pokud vím,
ti, kdo rozsévají trápení, je sklízejí.
9 Dechem Božím zahynou,
závanem jeho hněvu se rozplynou.
10 Lev umí řvát a šelma zavrčí,
i lví tesáky se ale vylomí.
11 Bez kořisti pojde i silný lev,
smečka lvíčat se rozprchne.
12 Dostalo se mi tajné sdělení,
ušima jsem jen šepot pochytil.
13 Nočními vidinami byl jsem rozrušen,
když lidi zmáhá těžký sen.
14 Strach mě přepadl, začal jsem se třást,
do morku kostí děs mnou pronikal.
15 Duch se mi tehdy mihnul před tváří,
chlupy na těle se mi zježily.
16 Zastavil se, podobu ale nešlo rozeznat,
jen zjev jakýsi před mýma očima,
pak šepot, když zaslechl jsem hlas:
17 ‚Copak je smrtelník v právu před Bohem?
Je člověk čistý před svým Stvořitelem?
18 Ani na své služebníky se Bůh nespoléhá,
dokonce i na andělích najde kaz.
19 Co potom s těmi, kdo žijí v domech hliněných,
jež mají v prachu základy?
Rozmáčknout je lze snáze než mola,
20 drceni bývají od rána do večera.
Bez povšimnutí navždy zahynou,
21 lano jejich stanu bude strženo,
zemřou a moudří nebudou!‘
5 Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se chceš obrátit?
2 Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře závistí.
3 Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny,
jeho dům ale náhle stihlo prokletí:
4 Jeho děti nepoznají žádné bezpečí,
bez obhájce budou na soudu zdeptáni.
5 Jeho sklizeň mu spolkne hladový,
i zprostřed trní ji uchvátí,
jeho bohatství zhltnou žízniví.
6 Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země samo nepučí –
7 to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry vzhůru létají.
8 Já bych se raději k Bohu obrátil,
jemu bych předložil svou při.
9 On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
10 Sesílá deště na zemi,
potoky pouští po kraji.
11 Ponížené staví na místech vysokých,
truchlícím dává bezpečí.
12 Hatí úmysly prohnaných,
aby neuspěli se svou chytrostí.
13 On chytá chytráky v jejich vychytralosti,
záměry zvrácených on podvrací.
14 Uprostřed dne tma je zachvátí,
v poledne budou tápat jako za noci.
15 Před mečem jejich úst chudé zachrání,
zachrání je z jejich mocného sevření.
16 Chudák má věru naději,
že bude umlčeno násilí.
17 ‚Jak blaze je člověku, jehož kárá Bůh!
Trestu Všemohoucího se nezpěčuj!‘ [d]
18 ‚On udeří, však také ošetří,
zraní, svou rukou však uzdraví.‘ [e]
19 Vysvobodí tě ze šesti soužení,
ani posedmé nestihne tě neštěstí.
20 V hladomoru zachrání tě před smrtí
a z moci meče za války.
21 Před bičem jazyka budeš skryt,
nebudeš se bát, když zhouba přichází.
22 Zhoubě i hladu se budeš smát,
ani z divé zvěře nebudeš mít strach.
23 Budeš mít smlouvu i s kamením na poli,
i divá zvěř se s tebou bude přátelit.
24 Ve svém příbytku poznáš, co je klid,
přehlédneš své statky – nebude chybět nic.
25 Poznáš, co je to mít mnohé potomky:
Tvých ratolestí bude jak trávy na zemi.
26 Ke hrobu dojdeš plný sil
jako při sklizni snop obilí.
27 Na to jsme přišli a tak to je.
Vyslechni to a pouč se!“
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.