Chronological
4 „Kéž by ses, Izraeli, vrátil, praví Hospodin,
kéž by ses ke mně navrátil!
Kéž bys mi své nechutnosti odklidil z očí
a víc už nebloudil!
2 Kéž bys v pravdě, soudu a spravedlnosti
přísahal: ‚Jakože žije Hospodin!‘
Pak by si jeho jménem žehnaly národy
a jím se chlubily.“
3 Toto praví Hospodin obyvatelům Judy a Jeruzaléma:
„Zorejte zemi ležící ladem
a nesejte už do trní. [a]
4 Pro Hospodina se obřežte,
obřežte svá srdce, [b]
lide judský a obyvatelé jeruzalémští,
ať můj hněv nevyšlehne plamenem,
ať se nerozpálí vašimi zločiny,
takže by nešel uhasit.“
Zkáza od severu
5 „Oznamte to v Judsku,
rozhlaste v Jeruzalémě,
po celé zemi ať troubí polnice,
volejte ze všech sil a říkejte:
‚Shromážděte se!
Prchněme do opevněných měst!‘
6 Na Sion namiřte korouhev:
Rychle do bezpečí! Nestůjte!
Od severu totiž přivádím neštěstí,
strašné ničení.
7 Lev vyskočil ze své houštiny,
hubitel národů vyrazil.
Vydal se ze své domoviny,
aby tvou zemi zpustošil.
Z tvých měst zbudou pouhé trosky,
v nichž nikdo nebydlí.
8 Proto se oblečte pytlem,
naříkejte a truchlete:
‚Hospodinův planoucí hněv
nás nemine!‘
9 Toho dne, praví Hospodin,
se zhroutí král i velmoži;
kněží budou tehdy zděšeni
a proroci hrůzou oněmí.“
10 „Ach ne, Hospodine, Pane můj!“ zvolal jsem. „Jak jsi mohl tento lid a Jeruzalém tak podvést? Prý: ‚Budete žít v pokoji,‘ a přitom nám na hrdlo sahá meč!“
11 V ten čas bude tomuto lidu i Jeruzalému řečeno: „Od holých vrchů na poušti se žene žhavý vichr na můj lid. Ne aby převíval zrní a ne aby čistil – 12 na to je příliš silný. Přichází ode mě. To já teď nad nimi vynesu rozsudek.“
13 Už se žene jako mraky,
jeho vozy jako vichřice,
koně rychlejší než orli –
běda, je s námi konec!
14 „Omyj své srdce od zla, Jeruzaléme,
a budeš zachráněn.
Jak dlouho ještě budeš
přemýšlet zvráceně?
15 Hlasatel z Danu už je slyšet,
z pohoří Efraim jde zlá zvěst.
16 Oznamte národům: ‚Už jsou tu!‘
Ohlaste Jeruzalému:
‚Zdaleka tě přišli oblehnout,
proti judským městům se rozkřiknou!‘
17 Obklíčili Jeruzalém jako hlídači pole,
neboť se vzbouřil proti mně, praví Hospodin.
18 To ty tvé způsoby a tvé skutky
ti to zavinily.
To je tvé neštěstí, ano tak trpké,
zasáhne tě přímo do srdce!“
19 Bolí, bolí mě to v břiše!
Bolestí svíjím se!
Srdce mám sevřené,
mé srdce se chvěje –
nemohu zůstat mlčet!
Slyšíš, má duše, hlas polnice?
Troubí na poplach, do boje!
20 Pohromu stíhá pohroma,
celá země je zničena.
Má vlast je náhle v sutinách,
můj domov je ten tam.
21 Jak dlouho uvidím válečné prapory?
Jak dlouho uslyším troubit polnici?
22 „Můj lid se musel zbláznit –
už mě neznají.
Jsou jako hloupé děti –
rozum nemají.
Ve zlu jsou velmi šikovní,
konat dobro však neumí.“
23 Viděl jsem zemi – hle, pustá a prázdná, [c]
vzhlédl jsem k nebi – bylo bez světla.
24 Viděl jsem hory – celé se chvěly,
otřásaly se všechny pahorky.
25 Viděl jsem a hle – nikde ani člověk
a všichni ptáci zmizeli.
26 Viděl jsem – a hle, sad se stal pouští,
všechna města padla před Hospodinem,
když vzplanul jeho hněv!
27 Tak praví Hospodin:
„Z celé země zbudou sutiny,
i když ji zcela nezničím.
28 A proto bude země truchlit
i nebe nahoře se do tmy zahalí;
co jsem řekl, totiž nevezmu zpátky,
co jsem rozhodl, to nezměním.“
29 Jakmile zaslechli jezdce a lukostřelce,
každé město se dalo na útěk.
Do houští lezli, na skály šplhali,
každé město je opuštěné,
nezůstal ani človíček.
30 Co si však, nebožačko, počneš ty?
Vezmeš si šarlatové šaty?
Zlatými šperky se ozdobíš?
Budeš si řasenkou líčit oči?
Zbytečné krášlení!
Tví milenci tebou pohrdají,
chystají se tě zavraždit!
31 Slyším křik jakoby ženy v bolestech,
jako když matka rodí poprvé –
křik sténající Dcery sionské,
jež vzpíná ruce: „Běda mi!
Život mě opouští před vrahy!“
Jak ti mohu odpustit?
5 „Projděte jeruzalémské ulice,
dívejte se a pátrejte,
prohledejte jeho tržiště.
Najdete-li někoho, kdo dbá na právo
a usiluje o věrnost,
pak Jeruzalému prominu.
2 I když říkají: ‚Jakože Hospodin žije,‘
stejně přísahají křivě!“
3 Ty ale, Hospodine, přece jistě
očima pátráš po věrnosti.
Bil jsi je, ale necítili bolest,
hubils je, ale nedali se poučit.
Tváře zatvrdili víc než kámen,
vrátit se odmítli.
4 Řekl jsem si: Jsou to jen chudáci;
chovají se jako blázni,
protože Hospodinovu cestu neznají,
nevědí, co jejich Bůh nařídil.
5 Půjdu raději za mocnými
a s nimi promluvím;
ti přece Hospodinovu cestu znají,
ti vědí, co jejich Bůh nařídil.
Jenže ti také jeden jako druhý
své jho rozlámali,
postroje ze sebe strhali. [d]
6 Proto se na ně z lesa vrhne lev,
vlk z pustiny je rozsápe,
leopard bude číhat u jejich měst
a roztrhá každého, kdo vyjde ven.
Už bylo příliš jejich vzpour,
jejich nevěry už bylo dost!
7 „Jak ti to mohu odpustit?
Tví synové mě opustili
a přísahají skrze nebohy. [e]
Jen co jsem je nasytil,
odešli cizoložit,
houfem se valí do domu nevěstky.
8 Hřebci jedni vykrmení a vilní,
po manželce bližního všichni řehtají.
9 Copak je mohu nechat bez trestu?
praví Hospodin.
Copak je nemám stihnout pomstou,
když je ten národ takový?
10 Projděte jejich vinice a pustošte,
ale nezničte je úplně.
Odstraňte jejich výhonky,
protože nejsou Hospodinovy.
11 Proradně mě totiž zradili –
jak dům Izraele, tak dům Judy,
praví Hospodin.“
12 Popírali Hospodina
se slovy: „To není on!
Na nás nepřijde žádná bída,
nepocítíme meč ani hladomor.
13 Proroci jen tak do větru žvaní,
nemají žádné poselství –
ať se to stane jim samotným!“
14 Nuže, tak praví Hospodin, Bůh zástupů:
„Protože říkají takové věci,
hle, já ti dám do úst slova jako oheň,
jenž spálí jako dříví tento lid.
15 Hle, dome Izraele, přivedu na vás
národ zdaleka, praví Hospodin.
Národ prastarý je to, národ odvěký,
národ, jehož jazyk neznáš,
a nerozumíš, co říkají.
16 Samí udatní hrdinové,
jejich toulec zeje jako hrob.
17 Pohltí tvou úrodu i tvůj chléb,
pohltí tvé syny i tvé dcery,
pohltí tvé ovce i tvůj dobytek,
pohltí tvou révu i tvé fíkoví.
Mečem dobude tvá opevněná města,
na která ses tak spoléhal.
18 Ale ani v těch dnech, praví Hospodin, s vámi neskoncuji. 19 Až se budou ptát: ‚Proč nám to všechno Hospodin, náš Bůh, udělal?‘ odpovíš jim: ‚Protože jste mě opustili a sloužili jste ve své zemi cizím bohům, proto budete v jiné zemi sloužit cizákům.‘
20 Oznamte to v domě Jákobově,
v Judsku to rozhlaste:
21 Poslouchejte, vy nechápaví hlupáci,
kteří mají oči, ale nevidí,
mají uši, ale neslyší! [f]
22 Neměli byste mě mít v úctě? praví Hospodin.
Neměli byste se přede mnou chvět?
Moři jsem pískem vytyčil hranice
nepřekročitelným, věčným zákonem.
Bouří se moře, ale nic nezmůže,
vlny burácejí, ale nevylijí se.
23 Tento lid má však srdce odbojné a zpupné;
odvrátili se a odešli.
24 Ani je nenapadlo říci:
‚Mějme Hospodina, svého Boha, v úctě!
On dává podzimní i jarní deště v pravý čas,
zachovává nám týdny určené pro sklizeň.‘
25 Vaše viny to ale pokazily,
vaše hříchy vás těch darů zbavily!
26 V mém lidu se najdou zločinci,
číhají schovaní jako ptáčníci,
nastražili past, aby lidi lovili.
27 Jako je plno ptáků v kleci,
tak jsou jejich domy plné lsti.
Takhle dosáhli moci a bohatství,
28 vypasení jsou a otylí.
Předhánějí se svými zločiny,
o spravedlnost nestojí,
práva sirotků neprosazují,
nehájí chudé v jejich při.
29 Copak je mohu nechat bez trestu?
praví Hospodin.
Copak je nemám stihnout pomstou,
když je ten národ takový?
30 Co se to v téhle zemi děje?
Hrůza! Děs!
31 Proroci prorokují lživě,
kněží vládnou na vlastní pěst
a můj lid to takhle miluje!
Co si však počnete nakonec?“
Varování Jeruzalému
6 „Synové Benjamínovi, prchněte,
z Jeruzaléma utečte!
V Tekoji na roh zatrubte,
dejte znamení nad Bet-keremem:
Od severu se blíží neštěstí,
strašné ničení!
2 Ta přelíbezná pastvina,
Dcera sionská, bude zničena.
3 Přitáhnou k ní pastýři se svými stády,
postaví své stany kolem ní
a každý spase, na co natrefí.
4 ‚Připravte se k boji proti ní!
Zaútočíme o poledni!‘
‚Běda, den už se nachýlil,
večer už vrhá dlouhý stín.‘
5 ‚Zaútočíme tedy v noci!
Zboříme jejich pevnosti!‘“
6 Tak praví Hospodin zástupů:
„Kácejte les,
proti Jeruzalému násep navršte!
To je to město, které čeká trest –
je naplněné útlakem!
7 Jako ze studny tryská voda,
tak z toho města tryská zloba.
Útlak a zhouba se v něm rozléhá,
jeho bolesti a rány mám stále před očima.
8 Jeruzaléme, nech se napravit,
jinak se od tebe odvrátím;
jinak tě obrátím v sutiny,
v zemi, jež není k bydlení.“
9 Tak praví Hospodin zástupů:
„Proberte pozůstatek Izraele,
jako když se paběrkuje vinice.
Znovu prohrábni její ratolesti,
jako když vinař sbírá hrozny.“
10 S kým ale mohu mluvit,
koho varovat, aby slyšeli?
Hle, mají neobřezané uši,
vůbec neposlouchají!
Hle, Hospodinovo slovo je uráží,
nelíbí se jim!
11 Jsem plný Hospodinova hněvu,
zadržovat už ho nemohu.
„Vylij ho tedy na děti v ulicích
i tam, kde se baví mládenci.
Vždyť budou zachváceni muži i s ženami,
ba i starci, kteří dožili své dny.
12 Jejich domy pak připadnou jiným
spolu s poli a ženami,
až vztáhnu ruku na všechny,
kdo žijí v této zemi, praví Hospodin.
13 Vždyť od nejmenších až po největší
každý jen hledá mrzký zisk;
od proroků až po kněží
každý jen podvádí.
14 Můj těžce poraněný lid
léčí ledabylými slovy:
‚Klid, jen klid‘ –
jenže klid není! [g]
15 Copak se za své ohavnosti nestydí?
Ne, oni stud vůbec neznají,
ani se nezačervenají.
Proto padnou mezi padlými,
zhroutí se v čas zúčtování,
praví Hospodin.“
16 Tak praví Hospodin:
„Zastavte se na cestách, rozhlédněte se,
ptejte se po stezkách pradávných:
Kde je ta dobrá cesta? Po ní jděte
a vaše duše najdou odpočinutí.
Vy jste však řekli: ‚Nepůjdem!‘
17 Ustanovil jsem nad vámi strážné:
Dávejte pozor na zvuk polnice.
Vy jste však řekli: ‚Nechceme!‘
18 Proto, národy, slyšte
a buďte svědkové
toho, co se jim stane.
19 Slyš, země:
Hle, přivádím na tento lid neštěstí,
ovoce toho, jak smýšleli,
neboť má slova neposlouchali
a můj Zákon zavrhli.
20 K čemu je mi to kadidlo ze Sáby,
k čemu vonný puškvorec z dálné ciziny?
Nemohu přijmout vaše zápaly,
vaše oběti se mi nelíbí!“
21 Nuže, tak praví Hospodin:
„Hle, kladu tomuto lidu překážky,
o které klopýtnou rodiče i děti,
zahynou přátelé i sousedi.“
22 Tak praví Hospodin:
„Hle, ze země na severu vojsko přichází,
od konců světa zvedá se národ mohutný!
23 Jsou vyzbrojeni luky a šavlemi,
jsou krutí a soucit neznají,
burácejí jak mořské vlny,
ženou se na koních.
Jak jeden muž jsou sšikovaní do boje,
Dcero sionská, proti tobě!“
24 Jakmile jsme o nich slyšeli,
ruce nám ochably.
Jsme přemoženi úzkostí,
jako když na rodičku přijdou bolesti.
25 Nevycházejte na pole!
Na cestu nevyrážejte!
Nepřítel třímá meč!
Hrůza všude kolem!
26 Můj lide, obleč se pytlem,
svíjej se v popelu,
naříkej jako nad jedináčkem
v nejtrpčím smutku –
vždyť na nás táhne zhoubce
a v okamžiku bude tu!
27 „Učinil jsem tě ve svém lidu prubířem,
abys ho zkoumal a vyzkoušel,
abys prověřil ryzost jejich cest.
28 Všichni jsou to zatvrzelí buřiči,
jako by byli z bronzu nebo železa;
pomlouvají, kudy chodí,
všichni jsou zvrhlost sama.
29 Měchy dmýchají naplno,
oheň už pohltil všechno olovo,
to přetavování však bylo nadarmo;
zlo se nevyčistilo.
30 Odpad po stříbru – tak se jmenují,
protože Hospodin je odhodil.“
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.