Beginning
Čtvrtá kniha
90 Modlitba Božího muže Mojžíše.
Po všechny věky jsi, Pane, byl
vždy naším domovem.
2 Dřív než se hory zrodily,
dřív než jsi zplodil zem a svět,
od věků navěky Bůh jsi ty!
3 Obracíš člověka zpátky v prach,
pravíš: „Vraťte se, smrtelníci, zpět!“ [a]
4 Před tebou přece tisíc let
uplyne jako včerejšek,
jak noční hodina!
5 Spláchneš je – jsou pouhý sen,
tráva, jež zítra pomine:
6 ráno roste a rozkvétá,
večer skosena usychá!
7 Pro tvé rozlícení hyneme,
tvé zuřivosti se děsíme.
8 Naše viny totiž kladeš před sebe,
naše tajnosti na světlo tváře své.
9 Naše dny míjejí v hněvu tvém,
svá léta končíme s povzdechem.
10 Celý náš život trvá sedmdesát let
anebo osmdesát, jsme-li při síle.
Většina z nich [b] jsou dřina a potíže,
náhle je konec – a pryč letíme!
11 Sílu tvého hněvu kdo ale zná,
před tvou zuřivostí kdo bázeň má?
12 Nauč nás počítat naše dny,
abychom v srdci zmoudřeli!
13 Navrať se, Hospodine – jak dlouho ještě?
Nad svými služebníky smiluj se!
14 Hned za svítání svou láskou nasyť nás,
štěstím ať zpíváme do konce života!
15 Naše radost ať trvá jak dřívější soužení,
jako ta léta, kdy jsme žili v neštěstí.
16 Tvým služebníkům ať je zjevné dílo tvé,
jejich děti ať se kochají v tvé nádheře!
17 Vlídnost našeho Pána Boha ať s námi zůstává,
dílo našich rukou ať mezi námi rozkvétá,
dílo našich rukou ať rozkvétá!
91 Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá,
ve stínu Všemohoucího bude spočívat.
2 Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad,
můj Bůh, na něhož spoléhám!“
3 Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti,
z morové rány nejprudší.
4 Přikryje tě svými perutěmi,
pod jeho křídly najdeš bezpečí,
štít jeho věrnosti tě obklopí!
5 Nezalekneš se noční hrůzy
ani střel, jež ve dne létají,
6 morové nákazy, jež tmou se plíží,
ani zhoubné rány v čase poledním.
7 Po tvém boku jich padne tisíc
a deset tisíců po tvé pravici,
tebe to ale nechá být.
8 Pouze to spatříš na vlastní oči,
uvidíš odplatu ničemných!
9 Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“
Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek,
10 žádné neštěstí se ti nepřihodí,
rána se vyhne tvému obydlí.
11 Vždyť kvůli tobě pověřil anděly,
na všech tvých cestách aby tě chránili,
12 na rukou aby tě nosili,
nohu o kámen aby sis nezranil.
13 Přes lvici i zmiji půjdeš dál,
lva i baziliška pošlapáš!
14 „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním,
poznal mé jméno a já ho vyvýším.
15 Bude mě volat a já mu odpovím,
v dobách soužení budu s ním,
vysvobodím jej a oslavím.
16 Dlouhým životem ho nasytím –
ukážu mu své spasení!“
92 Zpívaný žalm pro sobotní den.
2 Krásné je Hospodina velebit,
tvé jméno opěvovat, Nejvyšší!
3 Vyprávět o tvé lásce za svítání,
o tvé věrnosti zpívat za nocí
4 při loutně s deseti strunami,
za doprovodu citery.
5 Svými skutky jsi mě, Pane, obšťastnil,
proto chci zpívat o díle rukou tvých.
6 Jak veliké jsou, Hospodine, skutky tvé,
jak jsou tvé záměry velmi hluboké!
7 Tupý člověk o tom neví nic,
omezenec vůbec netuší,
8 že jako tráva rostou ničemní
a všichni zločinci že vzkvétají,
aby vyhlazeni byli navždycky.
9 Ty však, Hospodine, jsi vyvýšen navěky!
10 Jistěže, Hospodine, nepřátelé tví,
jistěže nepřátelé tví budou zničeni:
rozprášeni budou všichni zločinci!
11 Můj roh však pozvedneš jako roh buvolí,
čerstvým olejem mě pokropíš.
12 Uvidím pád těch, kdo mě špehují,
o zkáze bídáků, kteří mě napadají, uslyším!
13 Spravedlivý ale jak palma pokvete,
jak cedr v Libanonu poroste.
14 V Hospodinově domě kdo jsou vsazeni,
v nádvořích našeho Boha vzkvétají.
15 Ovoce ponesou ještě ve stáří,
čerství zůstanou a plní sil.
16 Zvěstovat budou Hospodinovu poctivost –
on je má Skála, je každé křivdy prost!
93 Hospodin kraluje, oblék se v majestát,
oblék se Hospodin, silou se přepásal!
Pevně je postaven svět, aby se neotřásl,
2 tvůj trůn byl založen dříve než čas –
od věčnosti jsi ty sám!
3 Zvedají řeky, Hospodine,
zvedají řeky svůj hlas,
zvedají řeky vlnobití svá!
4 Nad hřmění proudů mohutných,
nad moře mocné bouření
mnohem mocnější je Hospodin!
5 Zcela spolehlivá jsou tvá svědectví,
tvému domu svatost náleží,
Hospodine, navždycky!
94 Bože pomsty, Hospodine,
Bože pomsty, zaskvěj se.
2 Soudce vší země, povstaň již,
dej pyšným, co si zaslouží!
3 Jak dlouho, Hospodine, ničemní,
jak dlouho ničemní budou vítězit?
4 Chrlí jen pýchu, kdykoli promluví,
všichni ti zločinci se honosí.
5 Tvůj lid, Hospodine, deptají,
utlačují tvé dědictví.
6 Mordují vdovy a příchozí,
vraždí sirotky!
7 Říkají: „Hospodin to přece nevidí,
Bůh Jákobův se to nedozví!“
8 Pochopte to, vy tupci největší,
kdy rozum dostanete, hlupáci?
9 Ten, který stvořil ucho – copak neslyší?
Ten, kdo zformoval oko – copak nevidí?
10 Ten, který trestá národy – copak nesoudí?
Učiteli lidstva snad chybí vědění?
11 Hospodin zná lidské úmysly –
neznamenají vůbec nic!
12 Blaze člověku, jehož, Hospodine, káráš,
člověku, jehož učíš ze svého Zákona.
13 Dáváš mu odpočinout od zlých dnů,
než bude vykopána jáma ničemům.
14 Hospodin přece nenechá svůj lid,
nikdy neopustí své dědictví!
15 Ke spravedlivým se právo navrátí,
všichni poctiví dojdou odplaty.
16 Kdo se mě zastane proti bídákům?
Kdo se mnou postaví se proti zlosynům?
17 Kdyby mi býval nepomohl Hospodin,
zakrátko bydlel bych v říši mlčení!
18 Už jsem si řekl: „Má noha poklesá,“
tvá láska, Hospodine, mě ale držela!
19 Když nitro měl jsem plné úzkostí,
tvé utěšení mi bylo rozkoší!
20 Spojí se s tebou vládci zločinní?
Ti, kteří proti právu plodí trápení?
21 Takoví spravedlivého berou útokem,
na smrt odsuzují nevinné!
22 Hospodin je však mou pevností,
můj Bůh je skalou, v níž se ukryji.
23 On jejich zvrácenost na ně obrátí,
jejich vlastní špatností je vyhladí,
Hospodin, náš Bůh, je vyhladí!
95 Pojďte, zpívejme Hospodinu s radostí,
jásejme Skále naší záchrany!
2 Do jeho přítomnosti vstupme s vděčností,
hlasitými žalmy ho pojďme oslavit!
3 Veliký Bůh je Hospodin přece,
veliký Král nad všemi bohy.
4 V jeho rukou jsou základy země,
jemu náleží horské vrcholy.
5 Patří mu moře, vždyť učinil je,
i souš jeho ruce stvořily!
6 Pojďte a klaňme se, před ním padněme,
Hospodin je náš Tvůrce, před ním klekněme!
7 On je náš Bůh, my lid, jejž on pase,
ovce, o které on sám pečuje.
Dnes, když ho uslyšíte mluvit,
8 nebuďte zatvrzelí jako při vzpouře,
jako v den pokušení tehdy na poušti,
9 když mě pokoušeli vaši otcové. [c]
Zkusili mě a viděli, co umím,
10 to pokolení jsem si hnusil po čtyřicet let,
až jsem si řekl: „Ten lid má pobloudilé srdce,
mé cesty vůbec neznají!“
11 Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl:
„Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.