Beginning
5 Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se chceš obrátit?
2 Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře závistí.
3 Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny,
jeho dům ale náhle stihlo prokletí:
4 Jeho děti nepoznají žádné bezpečí,
bez obhájce budou na soudu zdeptáni.
5 Jeho sklizeň mu spolkne hladový,
i zprostřed trní ji uchvátí,
jeho bohatství zhltnou žízniví.
6 Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země samo nepučí –
7 to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry vzhůru létají.
8 Já bych se raději k Bohu obrátil,
jemu bych předložil svou při.
9 On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
10 Sesílá deště na zemi,
potoky pouští po kraji.
11 Ponížené staví na místech vysokých,
truchlícím dává bezpečí.
12 Hatí úmysly prohnaných,
aby neuspěli se svou chytrostí.
13 On chytá chytráky v jejich vychytralosti,
záměry zvrácených on podvrací.
14 Uprostřed dne tma je zachvátí,
v poledne budou tápat jako za noci.
15 Před mečem jejich úst chudé zachrání,
zachrání je z jejich mocného sevření.
16 Chudák má věru naději,
že bude umlčeno násilí.
17 ‚Jak blaze je člověku, jehož kárá Bůh!
Trestu Všemohoucího se nezpěčuj!‘ [a]
18 ‚On udeří, však také ošetří,
zraní, svou rukou však uzdraví.‘ [b]
19 Vysvobodí tě ze šesti soužení,
ani posedmé nestihne tě neštěstí.
20 V hladomoru zachrání tě před smrtí
a z moci meče za války.
21 Před bičem jazyka budeš skryt,
nebudeš se bát, když zhouba přichází.
22 Zhoubě i hladu se budeš smát,
ani z divé zvěře nebudeš mít strach.
23 Budeš mít smlouvu i s kamením na poli,
i divá zvěř se s tebou bude přátelit.
24 Ve svém příbytku poznáš, co je klid,
přehlédneš své statky – nebude chybět nic.
25 Poznáš, co je to mít mnohé potomky:
Tvých ratolestí bude jak trávy na zemi.
26 Ke hrobu dojdeš plný sil
jako při sklizni snop obilí.
27 Na to jsme přišli a tak to je.
Vyslechni to a pouč se!“
Kéž by mě Bůh zahubil
6 Job na to řekl:
2 „Kéž by se má muka dala zvážit,
na váhy kéž by se vešla bída má!
3 Byla by těžší, než je písek v moři –
to proto slovy se téměř zalykám.
4 Šípy Všemohoucího se do mě zabodly,
jejich jed se mi vpíjí do ducha,
Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.
5 Hýká snad osel, když má dost trávy?
Bučí snad vůl, když má krmení?
6 Copak se jí mdlé jídlo bez soli?
Copak má nějakou chuť sliz?
7 Tyto věci se mi z duše protiví,
z takového jídla je mi k zvracení!
8 Kéž by se mé přání konečně splnilo,
kéž by Bůh naplnil mou naději –
9 že by mě Bůh ráčil rozmáčknout,
mávnutím ruky mě zahubit.
10 Pak by mi mohlo sloužit k útěše,
i když se svíjím v krutých bolestech,
že slovům Svatého jsem se nevzepřel.
11 Copak mám sílu, abych to vydržel?
Copak mě ještě něco čeká v životě?
12 Copak je má síla z kamene?
Copak je mé tělo bronzové?
13 Copak si mohu nějak pomoci?
Teď, když mě úspěch opustil?
14 Kdo není oddaný svému příteli,
úctu k Všemohoucímu opouští.
15 Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny,
jak řečiště, jež brzy vymizí.
16 Když taje led a sníh,
kalným proudem se rozvodní,
17 v době sucha se však vytratí,
v horku se vypaří a jsou pryč.
18 Jejich cesty se klikatí,
míří do pustin, kde zmírají.
19 Karavany z Temy je hledají,
výpravy ze Sáby v ně doufají,
20 jejich důvěra je ale zamrzí –
když k nim dorazí, čeká je zklamání.
21 Právě tak k ničemu jste teď vy:
Vidíte hrůzu a jste zděšeni.
22 Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘
nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?
23 ‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘
nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?
24 Poučte mě, a zmlknu hned,
v čem jsem pochybil, mi ukažte.
25 Jak mohou zraňovat slova upřímná!
Co vaše důkazy mohou dokázat?
26 To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat?
Copak jen do větru mluví ubožák?
27 Vy byste ale i o sirotka losovali,
vlastního přítele byste prodali!
28 Pohleďte na mě, prosím vás –
copak bych vám do očí lhal?
29 Přestaňte! Nepáchejte křivdu!
Přestaňte! Jsem přece v právu!
30 Copak jsem řekl něco špatného?
Copak nepoznám, co by mě zničilo?
7 Nemá člověk na zemi jen samou robotu?
Den za dnem jak nádeník žije tu.
2 Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká odměnu.
3 I mně byly dány měsíce prázdnoty,
přiděleny mi byly noci trápení.
4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘
A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.
5 Tělo mám červy a strupy pokryté,
rány na kůži mám zhnisané.
6 Jak tkalcovský člunek utekly mé dny
a bez naděje skončily.
7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech,
mé oči už nikdy štěstí nespatří.
8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď,
rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
9 Jako míjejí mraky a ztrácí se,
kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
10 Domů se už nikdy nevrátí,
nikdy se neukáže ve svém obydlí.
11 Proto už déle nemohu mlčet,
v soužení ducha musím promluvit,
své hořké duši musím ulevit.
12 Jsem snad moře, jsem snad drak,
abys nade mnou stavěl stráž?
13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví,
spánek ulehčí mému trápení.‘
14 Tehdy mě ale strašíš sny,
tehdy mě děsíš skrze vidění,
15 že bych se raději oběsil –
radši bych zemřel, než takhle živořil!
16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky!
Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!
17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný
a že ti tolik leží na srdci? [c]
18 Od samého rána se o něj zajímáš,
každičkou chvíli ho chceš sledovat.
19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak?
Ani slinu mě polknout nenecháš?
20 Když zhřeším, co ti to udělá,
ty Strážce člověka?!
Proč sis mě vybral za svůj terč?
Jsem ti [d] snad břemenem?
21 Proč neodpustíš můj hřích,
proč mě mé viny nezbavíš?
Brzy už ulehnu do prachu;
budeš mě hledat, a už tu nebudu!“
21st Century Translation (Bible21). Copyright © 2009 by BIBLION, o.s.