Add parallel Print Page Options

¡Oh, si mi cabeza se tornara aguas, y mis ojos fuentes de aguas, para que llore día y noche los muertos de la hija de mi pueblo!

¡Oh, quién me diera en el desierto un mesón de caminantes, para que dejara mi pueblo, y de ellos me apartara! Porque todos ellos son adúlteros, congregación de rebeldes.

E hicieron que su lengua, como su arco, tirara mentira; y no se fortalecieron por verdad en la tierra; porque de mal en mal procedieron, y me han desconocido, dijo el SEÑOR.

Guárdese cada uno de su compañero, ni en ningún hermano tenga confianza; porque todo hermano engaña con falacia, y todo compañero anda con falsedad.

Y cada uno engaña a su compañero, y no hablan verdad; enseñaron su lengua a hablar mentira, se ocupan de hacer perversamente.

Tu morada es en medio de engaño; de muy engañadores no quisieron conocerme, dice el SEÑOR.

Por tanto, así dijo el SEÑOR de los ejércitos: He aquí que yo los fundiré, y los ensayaré; porque ¿cómo he de hacer por la hija de mi pueblo?

Saeta afilada es la lengua de ellos; engaño habla; con su boca habla paz con su amigo, y dentro de sí pone sus asechanzas.

¿No los he de visitar sobre estas cosas? Dijo el SEÑOR. ¿De tal gente no se vengará mi alma?

10 Sobre los montes levantaré lloro y lamentación, y llanto sobre las moradas del desierto; porque desolados fueron hasta no quedar quien pase, ni oyeron bramido de ganado; desde las aves del cielo y hasta las bestias de la tierra se transportaron, y se fueron.

11 Y pondré a Jerusalén en montones; en morada de dragones; y pondré las ciudades de Judá en asolamiento, que no quede morador.

12 ¿Quién es varón sabio que entienda esto? ¿Y a quién habló la boca del SEÑOR, para que pueda declararlo? ¿Por qué causa la tierra ha perecido, ha sido asolada como desierto, que no hay quien pase?

13 Y dijo el SEÑOR: Porque dejaron mi ley, la cual di delante de ellos, y no escucharon mi voz, ni caminaron por ella;

14 antes se fueron tras la imaginación de su corazón, y en pos de los baales que les enseñaron sus padres;

15 por tanto, así dijo el SEÑOR de los ejércitos, Dios de Israel: He aquí que a este pueblo yo les daré a comer ajenjo, y les daré a beber aguas de hiel.

16 Y los esparciré entre gentiles que no conocieron ellos ni sus padres; y enviaré espada en pos de ellos, hasta que yo los acabe.

17 Así dijo el SEÑOR de los ejércitos: Considerad con atención, y llamad endecheras que vengan; y enviad por las sabias que vengan;

18 y dense prisa, y levanten llanto sobre nosotros, y córranse nuestros ojos en lágrimas, y nuestros párpados en aguas se destilen.

19 Porque voz de endecha fue oída de Sion: ¡Cómo hemos sido destruidos! En gran manera hemos sido avergonzados. ¿Por qué dejamos la tierra? ¿Por qué nos han echado de sí nuestras moradas?

20 Oíd, pues, oh mujeres, palabra del SEÑOR, y vuestro oído reciba la palabra de su boca; y enseñad endechas a vuestras hijas, y cada una a su amiga, lamentación.

21 Porque la muerte ha subido por nuestras ventanas, ha entrado en nuestros palacios; para talar los niños de las calles, los jóvenes de las plazas.

22 Habla: Así dijo el SEÑOR: Los cuerpos de los hombres muertos caerán como estiércol sobre la faz del campo, y como manojo tras el segador, que no hay quien lo recoja.

23 Así dijo el SEÑOR: No se alabe el sabio en su sabiduría, ni se alabe el valiente en su valentía, ni el rico se alabe en sus riquezas.

24 Mas alábese en esto el que se hubiere de alabar: en entenderme y conocerme, que yo soy el SEÑOR, que hago misericordia, juicio, y justicia en la tierra, porque estas cosas quiero, dijo el SEÑOR.

25 He aquí que vienen días, dijo el SEÑOR, y visitaré a todo circuncidado junto con el de prepucio:

26 A Egipto, a Judá, a Edom, y a los hijos de Amón y de Moab, y a todos los arrinconados en el postrer rincón, que moran en el desierto; porque todos los gentiles tienen prepucio; y toda la Casa de Israel tiene prepucio en el corazón.

Kéž bych měl někde na poušti
místo, kam se poutník uchýlí,
abych mohl opustit svůj lid
a odejít od nich pryč;
vždyť jsou to samí cizoložníci,
je to shromáždění nevěrných!

Neznají mě

„Ohýbají své jazyky jako luky,
nevládnou v zemi pravdou, ale lží,
ode zla ke zlu stále postupují,
mě ale neznají, praví Hospodin.

Před bližním se měj na pozoru,
vlastnímu bratru se nesvěřuj;
všichni ti bratři jsou totiž podrazáci, [a]
všichni ti bližní roznášejí pomluvy.
Jeden druhého podvádějí,
pravdu už vůbec nemluví;
svůj jazyk naučili mluvit lži,
pro zvrácenost by se ztrhali.
Žiješ uprostřed lsti
a kvůli lsti mě znát odmítli,
praví Hospodin.“

Nuže, tak praví Hospodin zástupů:

„Hle, budu je přetavovat a tříbit.
Co si mám počít, když je můj lid takový?
Jejich jazyky jsou smrtící šípy,
svými ústy vykládají lsti;
s bližními mluví o pokoji,
v srdci však léčky osnují.
Copak je mohu nechat bez trestu?
praví Hospodin.
Copak je nemám stihnout pomstou,
když je ten národ takový?“ [b]

Pláču a běduji nad horami,
nad stepními pastvinami zpívám žalozpěv,
že jsou vypáleny a nikdo tudy nechodí,
bučení dobytka se tu neozve;
všichni ptáci odsud uletěli,
utekla všechna zvěř.

10 „Obrátím Jeruzalém v hromady sutin,
kde žijí jen šakali,
obrátím judská města v trosky,
kde nikdo nebydlí.“

11 Kdo je tak moudrý, aby to pochopil? Ke komu promluvila ústa Hospodinova, aby to vysvětlil? Proč je ta země zničená? Proč je spálená jako poušť, přes kterou se nedá cestovat?

12 „Protože opustili můj Zákon, který jsem jim předložil, praví Hospodin. Protože mě neposlouchali a neřídili se mým Zákonem. 13 Řídili se svým zarputilým srdcem a následovali baaly, jak je to naučili jejich otcové. 14 Proto Hospodin zástupů, Bůh Izraele, praví: Hle, nakrmím tento lid pelyňkem a k pití jim dám jed. 15 Rozptýlím je mezi národy, které neznali oni ani jejich otcové, a pošlu za nimi meč, abych je vyhladil.“

Přichází zúčtování

16 Tak praví Hospodin zástupů:

„Pochopte to a zavolejte plačky,
ať přijdou!
Pošlete pro ty nejšikovnější,
ať přijdou!“

17 Ať si pospíší
a bědují nad námi.
Ať se nám z očí řinou slzy,
zpod víček ať nám kanou.
18 Ze Sionu je slyšet bědování:
Jaká zkáza nás to potkala,
jak hrozná ostuda!
Musíme opustit vlastní zemi,
naše příbytky jsou zbořeny!

19 Proto slyšte, ženy, slovo Hospodinovo,
slovům z jeho úst uši otevřete.
Učte své dcery bědování,
jedna druhou učte žalozpěv.
20 Vždyť se k nám smrt vyšplhala okny,
vnikla do našich pevností,
aby nám vzala děti z ulic
a mládence z náměstí.

21 „Řekni – Tak praví Hospodin:

Lidské mrtvoly
leží jako hnůj na poli,
jako za žencem padlé klasy,
jež nikdo nesklidí.“

22 Tak praví Hospodin:

„Ať se mudrc nechlubí svou moudrostí
ani hrdina svým hrdinstvím
ani boháč svým bohatstvím.
23 Kdo se chce chlubit, ať se chlubí tím,
že mě zná a že mi rozumí,
neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství,
právo i spravedlnost na zemi;
ano, v tom mám zalíbení,
praví Hospodin.“

24 „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy zúčtuji se všemi, kdo jsou obřezáni na těle 25 – s Egyptem, Judou, Edomem, s Amonci, Moábem a se všemi obyvateli pouště, kteří si vyholují skráně. [c] Všechny ty národy jsou totiž neobřezané a všechen dům Izraele má neobřezané srdce.“

Footnotes

  1. Jeremjáš 9:3 hebr. akob Jaakob; slovní hříčka odkazující na význam jména Jákob (viz Gen 27:36)
  2. Jeremjáš 9:8 Jer 5:9, 29
  3. Jeremjáš 9:25 Lev 19:27; Deut 14:1