Římanům 9-11

Slovo na cestu

Boží svrchovanost

9 ^1-2 Ach, Izraeli! Ach, můj národe! Kéž bys i ty našel cestu ke Kristu! Trápím se a naříkám pro tebe dnem i nocí. ³ Život bych za tebe dal, kdyby tě to mohlo zachránit. Kristus ví, že nepřeháním, Božímu Duchu nelze nic předstírat. Tolik jsi toho od Boha dostal, a přesto nechceš poslouchat! ⁴ Za vlastní děti vás přijal, slavně vás vedl dějinami k ještě slavnější budoucnosti, dal vám své zákony, abyste v životě nemuseli tápat, naučil vás, jak ho máte uctívat, dal vám úžasné sliby, ⁵ slavné vůdce jste měli mezi praotci a nejslavnější – Kristus, věčný Bůh a Vládce – se jako člověk také narodil z vaší krve. A toho jste se zřekli!

^6-9 Boží slovo však platit nepřestalo: Izraelci nejsou všichni, kdo odvozují svůj rodokmen od Abrahama nebo Jákoba – Izraele. I když jsou to potomci Abrahamovi, měl Bůh na mysli pouze Izáka, když Sáře sliboval syna. To znamená, že ne všichni z Abrahama jsou Božími dětmi, ale jenom ti, kteří se narodili na základě Božího slibu. ¹⁰ Také o synech, které měl Izák se svou ženou Rebekou, ¹¹ rozhodl Bůh ještě před jejich narozením. Oznámil, že starší z nich bude sloužit mladšímu. Když tak Bůh určil jejich vzájemné postavení ještě před tím, než se o to mohli osobně nějak zasloužit, zdůraznil tím, že má právo rozhodovat o lidech naprosto svobodně, ^12-13 bez ohledu na jejich záslužné skutky. Proto mohl také říci, jak stojí jinde v Bibli: „Dal jsem přednost Jákobovi před Ezauem.“

¹⁴ Můžeme z toho usuzovat, že je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! ¹⁵ Mojžíšovi přece řekl:

^16-18 Nikomu tím není povinen, nikdo na to nemá nárok. Je to jen jeho milost, když to učiní. Faraónovi, jak sám říká, propůjčil jeho postavení proto, aby na něm ukázal svou moc a aby rozšířil svůj věhlas po celé zemi. Tak tedy žádným sebevětším úsilím, nýbrž z pouhé Boží milosti jsou lidé to, co jsou.

Boží a lidská měřítka jsou rozdílná

¹⁹ Možná někdo namítne: Proč nám tedy Bůh ještě pořád něco vytýká, když se nic nemůže dít proti jeho vůli? ²⁰ Ale člověče, kdo ty vlastně jsi, že si troufáš přít se s Bohem? Říká snad výrobek svému tvůrci: Proč jsi mne udělal zrovna takhle? ²¹ Copak se hrnčíř ptá hlíny, zda z ní má udělat vázu nebo mísu? ²² Nemohl i Bůh ukázat nejen svou pravomoc trestat, ale i svou shovívavost s lidmi zralými k potrestání? ²³ Nemá právo projevit svou dobrotu k lidem, které zahrnul milosrdenstvím a určil pro věčnou slávu? ²⁴ Podobně povolal i nás, a to nejen židy nebo členy církve, ale i jiné, ²⁵ jak naznačuje prorok Ozeáš:

²⁷ O Izraeli říká Izajáš:

²⁹ A už dříve předvídá:

Bůh odmítá ty, kdo mu nevěří

³⁰ Co tu vidíme? Že ti, kdo k izraelskému náboženství nepatřili a o bezúhonnost před Bohem nijak neusilovali, ti ji dosáhli na základě víry. ³¹ A ti, kdo spoléhali na svou příslušnost k vyvoleným a na plnění náboženských předpisů, vyšli naprázdno. ³² Proč to? Protože se domnívali, že si Boha nakloní okázalou zbožností místo upřímnou vírou. Na tom ztroskotali, ³³ zcela podle slov Izajášových:

10 Bratři, denně prosím Boha za Izraelce, aby si uvědomili svůj omyl. ² Musí se jim přiznat, že o Boží přízeň horlivě usilují, ale mají klapky na očích. ³ Nepochopili ospravedlnění v tom způsobu, jak je nabízí Bůh, a proto je odmítají a chtějí si je vydobýt sami. ⁴ Zákon je měl přece přivést ke Kristu, který je vrcholem a dává bezúhonnost tomu, kdo věří.

⁵ Mojžíš řekl, že člověk získá život plněním zákona; říkejme tomu ospravedlnění cestou zákona. ⁶ Ospravedlnění cestou víry je však něco jiného. Klíč k životu není třeba hledat v nadpozemských výšinách, ⁷ ani pracně dobývat z hlubin země. Vše potřebné již za nás udělal Kristus. ⁸ Každý člověk má ten klíč na dosah, má ho ve svém srdci: je to víra, kterou hlásáme.

Kristus – kámen urážky pro mnohé

⁹ Jestliže tedy Krista vyznáváš jako Pána a opravdu věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, jsi zachráněn. ¹⁰ Kdo věří, ten je před Bohem spravedlivý a jako takový, hlásí-li se k tomu veřejně, je u něho v milosti. ¹¹ Bible přece říká: Kdo mu uvěří, nebude zklamán. ¹² A v tom není rozdíl mezi židem a jinověrcem. Všichni mají jednoho a téhož Pána a ten je stejně štědrý ke všem, kdo se k němu obracejí. ¹³ Je přece psáno, že každý, kdo ho bude vzývat, bude zachráněn. Každý! ¹⁴ Vzývat ho může ovšem jen ten, kdo v něj uvěřil: uvěřil jen ten, kdo o něm slyšel; slyší jen tehdy, když bude někdo mluvit; ¹⁵ a mluvit o něm – k tomu právě Bůh posílá nás. Vždyť víte, co je psáno v Písmu: „Vždy vítán je, kdo dobrou zprávu nese!“ ¹⁶ Skutečnost je ovšem taková, že ne všichni tu zprávu uvítali. Vždyť už Izajáš si stěžuje: „Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?“ ¹⁷ Věříme-li my, je to proto, že jsme Kristovo poselství přijali.

¹⁸ Pokládám však otázku: Což snad Izraelci neslyšeli stejné poselství? Jistě slyšeli.

¹⁹ Nepochopili je snad? ptám se dál. Už Mojžíš říkal:

²⁰ A Izajášovými ústy říká Bůh:

²¹ O Izraelcích však mluví jako o lidu neposlušném a vzpurném.

Kdo uvěří, navrací se k Bohu

11 Ptám se tedy: Zavrhl snad Bůh svůj národ? Rozhodně ne! Vždyť já jsem také židovské národnosti, potomek Abrahamův z větve Benjamínovy. ² Bůh nezavrhl svůj lid, který si předtím vybral. V Bibli se dočteme, že už Elijáš si Bohu na svůj národ stěžoval: ³ „Pane, tvé proroky povraždili, tvé oltáře rozbořili. Už jen já jsem zůstal při tobě a také mně o život ukládají.“ ⁴ A co mu na to odpovídá Bůh? „Sedm tisíc věrných – kromě tebe – se bohům cizím ještě neklaní!“ ⁵ Stejně tak dnes je tu takový zbytek věrných. Bůh je ovšem nevyvolil pro jejich zásluhy, nýbrž ze své milosti. ^6-7 Tak tedy: o co se tolik snažili Izraelci, toho – kromě těch vyvolených – nedosáhli.

⁹ A David říká v jednom svém žalmu:

¹¹ Ptám se tedy: Je snad smyslem jejich klopýtnutí, aby padli nadobro? V žádném případě! ¹² Jejich pád však umožnil záchranu pohanů, a to má probudit u židů zdravou žárlivost. Oč větším požehnáním pro svět bude návrat Izraele k Bohu, když jeho úpadek znamenal už takové dobrodiní!

Boží povolání není důvodem k domýšlivosti

¹³ Proto vám, bývalým pohanům, sloužím tak horlivě, ¹⁴ abych vyvolal žárlivost u svých soukmenovců a alespoň některé tak zachránil. ¹⁵ To, že se ocitli v nepřátelském táboře, přineslo světu smíření s Bohem. A což teprve, až je Bůh znovu přijme! To bude přímo vzkříšení z mrtvých! ¹⁶ Co vyrostlo ze svatých kořenů, je rovněž svaté. ¹⁷ Jestli byly některé větve ze svatého stromu ulomeny a vy, jako plané větve, naroubováni na jejich místo, ¹⁸ nevypínejte se nad větve původní. Nezapomeňte, že kořen nese vás a ne naopak! ¹⁹ Říkáš: „Byly přece ulámány, abych já mohl zaujmout jejich místo.“ ²⁰ Máš pravdu, byly ulámány kvůli své nevěře a ty rosteš na jejich místě díky své víře. To však měj za důvod spíš k pokoře než k domýšlivosti. ²¹ Když Bůh neušetřil větve původní, tím spíš by neušetřil tebe. ²² Máš v tom vidět důkaz jeho přísnosti, ale zároveň i dobroty: přísnosti k odpadlým a dobroty k tobě – pokud ovšem zůstaneš věrný. Jinak odřízne i tebe. ^23-24 A stejně i židé, vrátí-li se k Bohu, budou naroubováni zase zpět. Bude to tím snadnější, že Bůh je vlastně jen vrátí na jejich původní místo.

Nemělo by vám zůstat tajemstvím, bratři, jaké úmysly má Bůh s Izraelem, ²⁵ a nechci vás ponechat jen vašim představám. Část židů zůstane od Boha odvrácena tak dlouho, dokud počet povolaných z ostatních národů nebude dovršen. Když se to stane, ²⁶ otevře se cesta všemu Izraeli a nalezne spasení, jak píše Izajáš:

²⁸ Jak se tedy máte na židy dívat? Nepřijali Pána Ježíše Krista, a proto je můžete pokládat za Boží odpůrce; přitom však nezapomínejte, že vás jejich vzdor přivedl k Božímu milosrdenství. Bůh je však stále miluje, protože jsou dětmi svých předků, které on vyvolil. ²⁹ Když Bůh něco daruje, nebere to zpět; když někoho povolá, sám to neruší. ³⁰ Vy jste kdysi Boha odmítali, ale teď se vám dostalo Božího milosrdenství, když ho židé odmítli. ³¹ V podobné situaci jsou teď oni. Staví se odmítavě k milosti, která byla udělena vám právě proto, aby ji nakonec mohli dostat i oni. ³² Tak se všichni nerozdílně stali svou neposlušností stejně závislými na Boží milosti, jak Bůh chtěl.